Aneb povinná vojenská služba v Rakousku-Uhersku
Při bádání v rodinné historii málokterý z nás nenarazí na nějakého svého předka, který nemusel během Velké války obléknout uniformu. V Podunajské monarchii, které jsme byli po staletí součástí, platila všeobecná vojenská povinnost, která se statisícům našich pradědečků stala osudnou. Jak ale povinná služba v armádě jeho císařského veličenstva probíhala a fungovala? Jak moc se lišila od povinné vojenské služby, která platila později v Československu?
Všeobecná povinná vojenská služba byla zavedena po prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 a rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Do právního řádu byla implementována branným zákonem roku 1868, který byl poté sice několikrát novelizován, ale zásadní principy zůstávaly po celou dobu v podstatě stejné.
Všeobecné branné povinnosti podléhali všichni občané mužského pohlaví mezi devatenáctým a dvaačtyřicátým rokem věku – to znamená, že v tomto období byli vedeni ve vojenské evidenci a mohli být armádou povoláni ke službě. Vyřazen z evidence, a tedy zbaven této povinnosti, mohl být občan na základě lékařského nálezu, který jej označil za služby neschopného.
Odvody do armády se konaly každý rok na jaře (březen–duben) a odvodní povinnost byla tříletá, mezi dvacátým prvním a dvacátým třetím rokem věku – to znamená, že každý muž byl povinen dostavit se k odvodu v roce svých dvacátých prvních narozenin, pokud nebyl odveden nebo trvale zproštěn vojenské povinnosti, tak opět v roce svých dvacátých druhých narozenin, a pokud opět nebyl odveden, tak v roce svých dvacátých třetích narozenin.
Na základě lékařské prohlídky mohli být muži klasifikováni jako: schopen služby se zbraní – schopen služby beze zbraně – momentálně neschopen služby (odklad), který ale spíše, než ze zdravotních hledisek vycházel z nedostatku kapacity armády zařadit a vycvičit všechny potenciální odvedené; znamenal povinnost dostavit se k odvodu i v následujícím roce, v případě třetího odvodu (ve třiadvaceti letech) pak nezařazení do armády a setrvání ve stavu domobrance – trvale neschopen služby.
Z těch, kteří byli schopni ke službě ve zbrani, se pak každoročně naplňovaly kontingenty vojenských těles – nejdříve společné armády, poté zeměbrany. Rakouská armáda se doplňovala na teritoriálním základě, což znamená, že každá jednotka měla určen svůj doplňovací okres – krajané tedy sloužili u stejných jednotek. Všichni schopní byli tak zařazeni k některé jednotce, která se doplňovala z daného území, ve většině (cca 55 %) k příslušnému pěšímu pluku, většina zbytku (cca 23 %) k příslušnému pluku zeměbraneckému.
Jelikož byly odvodní kontingenty v Rakousku výrazně nižší, než byl počet dostupných mužů, byla k tříleté prezenční službě u své jednotky skutečně zařazena pouze část odvedených, kdežto druhá část skončila u tzv. náhradní zálohy. Náhradní záložníci namísto tříleté prezenční služby absolvovali pouze osmitýdenní základní výcvik a s jejich dalším výcvikem se počítalo až v případě vypuknutí války, kdy měli nahrazovat jednotky ztracené v poli.
Nováčci rukovali v Rakousku-Uhersku 1. října každého roku, aby absolvovali buď zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo celou tříletou prezenční vojenskou službu u své jednotky. Výjimkou byli absolventi středních škol a studenti škol vysokých, kteří měli tzv. právo jednoročního dobrovolníka – pokud ho využili, absolvovali namísto celé služby jen základní výcvik (osm týdnů) a důstojnický kurz (několik měsíců). V případě jeho úspěšného zakončení získali poddůstojnickou hodnost, ve které dosloužili zbytek ze své dvanáctiměsíční prezenční služby. Tito muži byli předurčeni k dráze záložních důstojníků. V případě neúspěchu u závěrečných zkoušek se však museli vrátit ke své jednotce bez hodnosti a absolvovat celou (tříletou) prezenční službu.
Jednotlivé pluky z českých zemí byly posádkou často ve městě ležícím v jejich doplňovacích okrese, takže muži sloužili ve svém regionu, některé byly ovšem přeloženy do jiných měst či dokonce do jiné korunní země. Od roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko začalo okupovat Bosnu a Hercegovinu, měla navíc většina pěších pluků jeden odloučený prapor, který byl posádkou právě v Bosně, takže jeho příslušníci nesloužili společně s ostatními rodáky v plukovním posádkovém městě, nýbrž na dalekém Balkáně.
Po odsloužení prezenční služby byli muži zařazeni do zálohy svého tělesa, což znamená že byli v případě mobilizace povoláni k doplnění početních stavů své jednotky na válečné. V případě pěších pluků trvala služba dohromady deset let – tzn. buď tři roky prezenční služby a sedm let v záloze, nebo zkrácený osmitýdenní výcvik a deset let v náhradní záloze. V případě pluku zeměbraneckého pak dvanáct let (tři roky prezenční služby, devět let v záloze). Záložníci byli povolávání zpravidla každých několik let na několikadenní až několikatýdenní cvičení.
Po skončení služby v záloze byl každý příslušník pěšího pluku přeřazen ještě na dva roky do zeměbrany. Poté byli už všichni vedeni pouze jako domobranci (domobranecké jednotky v míru neexistovaly, stavěly se až v případě války a byly určeny k týlové a pomocné službě). Domobrana byla ještě podle věku rozdělena na dvě výzvy (nejstarší čtyři ročníky tvořily druhou výzvu), přičemž se počítalo s tím, že v případě války bude nejdříve povolána pouze první výzva a teprve v případě potřeby i ta druhá.
V Rakousko-Uhersku bylo nutné zohlednit etnické a kulturní odlišnosti při organizaci vojenské služby, což vedlo k rozmanitosti vojenské struktury. Zejména po vypuknutí Velké války začaly v armádě vznikat národnostní dobrovolnické kontingenty, kterým byla velením umožněna jistá specifika vycházející z národních tradic a symbolů. Byl to v podstatě pokus o využití vypjatého nacionalismu pro potřeby Vídně.
Tímhle způsobem vznikly například polské legie, nebo ukrajinští Sičoví střelci. Českých zemí se nicméně zřizování dobrovolnických, nacionalisticky laděných oddílů nikdy nedotklo, neboť Češi byli od prvopočátku pevnou součástí řádné rakouské armády. Češi podléhali v rámci vojska společnému velení s ostatními národy Předlitavska, zatímco Maďaři si v Uhrách zachovávali i v armádě jistá specifika. Celkově vzato byla služba v Předlitavsku mnohem volnější a jednodušší než v Zalitavsku.
Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku ČSR v říjnu 1918, byla přirozeně otevřena diskuse o obraně nové Československé republiky. Existovaly úvahy o tom, že armáda bude v novém státě nahrazena milicí, z čehož ale rychle sešlo, když bylo třeba vojensky hájit hranice při počátečních národnostních konfliktech. Nová československá vláda urychleně převzala vlastně všechny rakousko-uherské branné zákony, jež v praxi vlastně nikdy nepřestaly platit.
Jako první vznikly dobrovolnické organizace, které se většinou skládaly z bývalých českých vojáků rakousko-uherské armády. K nim postupně přibyly jednotky československých legií, které však byly podřízeny velitelům ze zemí, kde působily. Z důvodu nedostatku odborníků byla 20. ledna 1919 uzavřena smlouva, jež stanovila, že náčelník francouzské vojenské mise v ČSR bude zároveň náčelníkem hlavního štábu Československé armády.
Vytváření armády mladé republiky probíhalo za chodu a výrazně se do něj promítly boje, které museli vojáci v prvních letech po rozpadu Rakouska-Uherska podstupovat. Systém povinné vojenské služby se každopádně prakticky nezměnil. Od roku 1924 se sloužilo osmnáct měsíců a od roku 1933 s ohledem situaci dva roky.
Dvouletá vojenská služba se v armádě udržela i po druhé světové válce a převzetí moci komunisty. Do Československé lidové armády se rukovalo ve dvaceti letech, ale branná povinnost platila pro občany ČSR, později ČSSR, už od sedmnáctého roku života.
S vojnou před Velkou válkou už ale měla pramálo společného. Ze cti sloužit Vlasti se stala pro většinu branců jen zpolitizovaná buzerace a ztráta času. Duch armády ovládli političtí pracovníci, kteří ale nedovedli zabránit rozmáhající se šikaně mezi novými a staršími branci. Duch ctnostné armády koncem 80. let prakticky zcela zmizel. Rokem 2005 byla povinná vojenská služba zrušena kompletně.
Šimon Michalčík
