V době, kdy začínám pracovat na tomto textu, si náš národ připomíná 55. výročí invase vojsk Varšavské smlouvy do někdejší Československé socialistické republiky. Události srpna 1968, která je masově vnímána jako jedna z našich velkých národních tragédií, a tak se rok co rok coby národ oddáváme naší oblíbené činnosti, totiž sebelítosti. A nejinak tomu je i letos.
Dne 21. srpna 2023 se před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze konala pietní, resp. připomínková akce za oběti invase a následné okupace. Připomeňme, že to byl právě tehdy ještě Československý rozhlas, který v srpnu 1968 sehrál významnou roli hlavního zdroje informací o průběhu invase a stal se pomyslným symbolem odporu.
Na této pietní akci mj. zazněly projevy čtveřice nejvyšších ústavních činitelů našeho státu: presidenta republiky, předsedy Senátu, předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedy vlády. Přestože každý jinak, mluvili všichni čtyři veskrze o tomtéž. Hovořili o pražském jaru jako o období zmařených šancí a nadějí, násilím uhašené jiskře svobody. Na tom ale není nic nového. Co považuji za mnohem zajímavější, je fenomén, který se v naší společnosti objevil teprve nedávno, přibližně před rokem a půl. A sice vztahování našich historických zkušeností k v současnosti probíhající válce na Ukrajině.
Petr Pavel, Markéta Pekarová Adamová a Petr Fiala se nechali přímo slyšet, že Rusko je stále stejné a že to, co od loňského února zažívají Ukrajinci, je identické s tím, co zažili Čechoslováci v roce 1968. Miloši Vystrčilovi budiž ke cti, že Ukrajinu ve svém projevu jen jemně, i když jednoznačně naznačil.
Ale nejsou to jen projevy těchto tří politiků. Už od začátku rusko-ukrajinského konfliktu ve veřejném prostoru slýcháme řeči o opakování historie a přirovnávání ukrajinské situace právě k událostem roku 1968, ba dokonce k událostem roku 1938. Je to důsledek určité vztahovačnosti, která je spolu s přehnaným defétismem a bolestínstvím specifickým rysem české národní mentality.
Jako monarchista, tedy příznivec ideologie, která historii nadevše ctí, se proti těmto řečem musím ohradit. Každá jednotlivá historická zkušenost je jedinečná a neopakovatelná.
Rok 1938 byl demonstrací moci fašismu, hladové bestie, která se zrodila z popela první světovou válkou zdecimovaného světa. Byl to vzkaz všem národům Evropy, který říkal: západ obětuje všechno pro zachování míru. Nikdo vám nepomůže. A vy sami nás nezastavíte.
Rok 1968 byl také vzkazem, ale jiným. Takovým, kterým velmoc podrobeným národům jasně dávala najevo, že nebude tolerovat žádné rebelantství a že kdo se o něj pokusí, ponese si následky.
A rok 2022? Ten byl pokusem skomírajícího, pod vlastní vahou se hroutícího státu dokázat, že je stále toutéž velmocí jako dříve. Stejně jako kdysi Osmanská říše, nemocný muž na Bosporu, se nyní Ruská federace, nemocný muž na Volze, pokouší skrze válku svět přesvědčit o své dávno ztracené síle.
Přece jen ale ty tři roky mají společného jmenovatele. Je jím imperialismus. Zhoubná ideologie, která nikdy nevedla k ničemu dobrému, jen k neštěstí a utrpení všech zúčastněných. Vzpomeňme, kolik monarchií se zhroutilo právě kvůli imperialismu a kolik nevinných životů kvůli němu bylo zmařeno.
Dovolte mi tedy tento text zakončit slovy Františka Kriegela, klíčového představitele pražského jara a jednoho z mála představitelů bolševismu, který si zaslouží všeobecný respekt, a právem je zván hrdinou: „Stále musím myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva.“
David Prokopius
