Potrestání povstalců po bitvě na Bílé hoře (1620)

Nedávno, 8. listopadu, jsme si připomínali již 403. výročí bitvy na Bílé hoře. Tento, z vojenského hlediska možná ne moc podstatný, dvouhodinový střet měl však i přes svou zdánlivou nevýznamnost ohromné politické důsledky, jelikož v Čechách ukončil dvouletý převrat zosnovaný částí evangelických zemských stavů, které na jaře roku 1618 nejenže vypověděly poslušnost legitimnímu panovníkovi – králi a císaři Matyášovi i jeho designovanému nástupci Ferdinandovi – jehož si o pouhý rok dříve svobodně zvolily, nýbrž i přijali krále nového – nelegitimního a značně nezkušeného mladého rýnského falckraběte Fridricha.

Tento riskantní projekt radikálního křídla protestantské šlechty, ke které se později přidala většina stavovské obce, byl už od začátku odsouzen více či méně k nezdaru, nicméně až s příchodem roku 1620 si jeho hlavní aktéři uvědomili, v jakém problému se vlastní vinou ocitnuli a jaká rizika jim z účasti na převratu hrozí.

Dveře všech běd

Bezprostředně po osudové bitvě se chování provinilců značně lišilo. Ti, jimž čest nebránila ze země zbaběle utéci, tak učinili (včetně jednoho z hlavních strůjců hraběte Jindřicha Matyáše Thurna), jiní se zase skrývali (kupříkladu hrabě Jáchym Ondřej Šlik) a byli i tací, kteří nadále pokračovali ve výkonu svých úřadů a ani na moment nepřestali pochybovat o panovníkově milosrdnosti (dobrým příkladem takového přístupu je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, zastávající funkci prezidenta české komory).

Sám Fridrich Falcký, který se odmítl bitvy osobně zúčastnit a zvednout tak morálku svým nedostatečně zaplaceným vojskům, strávil den jednáním s vyslanci anglického dvora, a když se k němu z bojiště donesla první svědectví o vojenském fiasku, vyrazil osobně obhlédnout situaci. Když u brány viděl své prchající žoldnéře, kteří se snažili zachránit před nepřítelem, který je však v tu chvíli nepronásledoval, rozhodl se ze země s rodinou a vojenským doprovodem uprchnout do Vratislavi. K průvodu se přidali i někteří Fridrichovi generálové (Anhalt, Hohenlohe, Thurn) a nejbližší pobočníci (například kancléř Václav Vilém z Roupova).

Kromě zásadních politicko-správních změn, které po bitvě bezprostředně následovaly (mimo jiné změna či zrušení mnoha zemských zákonů, včetně majestátu náboženských svobod Rudolfa II., který císař s potěšením osobně přestřihl a zneplatnil), vyvstala i otázka, jak naložit se vzpurnými šlechtici. Z panovníkova hlediska nebylo možné, aby situace vyšuměla a provinilci odešli bez trestu, neboť by se tím notně podlomila jeho autorita, a to na prahu gigantického celoevropského konfliktu rozhodně nebylo možné.

Na Ferdinanda ze strany věrných katolíků tlačili nesmiřitelní jezuité, kapucíni, dvorští funkcionáři a poradci v čele s Janem Oldřichem z Eggenberka společně s některými českými katolickými velmoži. Mnozí z nich totiž během vlády direktoria a posléze i nedlouhé epizody s Fridrichem Falckým čelili všemožné perzekuci – konfiskaci rodových majetků, věznění, či dokonce vyhoštění. Z druhé strany zase pokorně přicházeli manželky povstalců a různí vlivní přímluvci, jejichž příbuzní se sice v převratu angažovali, ale oni sami se od něj distancovali a císaři zůstali věrní.

Jak naložit s povstalci?

V císařské dvorní radě se postupně začal prosazovat názor, že by každému účastníkovi povstání měly být zkonfiskovány všechny statky – jako trest za urážku Majestátu. To by byl ovšem menší problém, poněvadž by takto musela o své statky přijít drtivá většina evangelických stavů, respektive všech stavů v zemi. S přihlédnutím k této skutečnosti byli povstalci interně rozděleni do tří skupin dle závažnosti jejich provinění.

Do první kategorie spadali všichni ti, kteří pouze přijali Fridricha Falckého za krále a vzdali mu hold. Takových byla celá řada a mezi dvorními rady nakonec převládnul názor, že by měli být potrestáni majetkově – na jejich statky byla uvalena erární správa a z exekučních poplatků měl císař platit nově zverbované pluky.

Druhá kategorie byla připravena pro ty, kteří se aktivně nějakým způsobem povstání zúčastnili – sem spadal každý, kdo za vlády vzdorokrále přijal nějakou státní úřední funkci, či pro povstalce vykonal nějakou službu. Dvorní rada se usnesla, že provinilcům tohoto stupně mají být zkonfiskovány všechny statky a odebrány funkce.

Třetí skupina pak byla pro ty, kteří královský Majestát urazili tak závažně, že měli být potrestáni nejen na cti a majetku, nýbrž i na vlastním životě.

Zatýkání

Během února 1621, po několika měsících klidu, kdy už většina provinilců doufala v milost a odpuštění, přišly zemskému místodržiteli v Čechách Karlu Lichtenštejnovi dva zásadní císařské dekrety. První nařizoval rozvěsit po Praze výzvy uprchlým účastníkům převratu, aby se přihlásili a osobně se zúčastnili svého hrdelního procesu.

V druhém, zásadnějším, který z nám neznámého důvodu do Prahy dorazil o několik dní později oklikou přes Drážďany (nejspíše měl někdo zájem na tom, aby se o plánované akci ještě v přípravě dozvěděl saský kurfiřt Jan Jiří), byl obsažen seznam mužů, kteří měli být neprodleně zatčeni, a byla připojena i jména několika dalších, jež měli být zadrženi ve svých domovech a tam přísně střeženi do dalšího rozhodnutí.

Zatýkání proběhla bez sebemenších průtahů a během necelého týdne bylo do pražských věznic (pro pány a rytíře Bílá věž na Pražském hradě, pro měšťany příslušná radnice) uvrženo na 61 mužů podezřelých z účasti na stavovském spiknutí a následném převratu. Dalších 29 bylo zavřeno do domácího vězení.

Exekuční komise a soud

Nyní bylo nutné vytvořit prostor pro zákonné potrestání aktérů převratu. Vzhledem k tomu, že po Bílé hoře císař rozpustil dosavadně fungující soudy, musel být vytvořen mimořádný tribunál, který měl na starosti událost prověřit a posléze z povstalců udělat odsouzence.

O účast v takovém grémiu však nebyl moc velký zájem – stavovská obec byla pevně svázána příbuzenskými vazbami a někteří z obviněných měli mezi předními královými rádci své nejbližší (synovcem zatčeného Viléma st. z Lobkovic byl nejvyšší zemský kancléř, císařův chráněnec a radikální katolík Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic). Předsedou senátu se stal nechvalně proslulý Karel z Lichtenštejna a jeho místopředsedou byl jmenován Adam ml. z Valdštejna (donedávna ještě blízký přítel mnohých povstalců a prostředník mezi radikalizovanými křídly obou stran).

Do křesel přísedících usedli Bedřich z Talmberka a Kryštof Vratislav z Mitrovic, bezskrupulózní kariéristé s ostrými lokty, a zbytek sestával z právníka Paula Otty Melandera, Volfa Lammingena z Albenreuthu (předka slavného Lomikara, jehož proklel Jan Sladký Kozina), Daniela Kapra z Kaprštejna, Jana Wenzela a apelačních radů Melchiora Gniesse a Václava z Fliessenpachu. Celý seznam ukončují dva radové z Dolních Rakous, Schwab a Ello. Královským prokurátorem zmocněným pro tento případ se stal Přibík Jeníšek z Újezda – muž, který byl roku 1619 direktoriem „navždy“ vypovězen ze země.

Ortely

Všichni zatčení byli podrobeni výslechu, během něhož jim bylo položeno 236 dotazů, které měli zodpovědět. Nutno říci, že v této fázi probíhaly výslechy výhradně bez použití útrpného práva. Až když bylo první kolo výslechů dokončeno a odpovědi zaslány ke dvoru, císař požádal, aby bylo několik obviněných vyslechnuto znovu a tentokrát na mučidlech.

Během těchto tvrdých výsledků, respektive těsně před tím, než přišel na řadu, spáchal sebevraždu jeden z hlavních aktérů celého povstání, právník původem ze Slezska a měšťan Starého města pražského, Martin Fruwein z Podolí. Následujícího dne, 9. června, bylo jeho mrtvé tělo rozčtvrceno a rozvěšeno na různá místa po Praze. Hlava skončila na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) a zbylé části byly pověšeny na městské brány do všech světových stran s výjimkou východu, na té straně byla totiž příslušná čtvrtina umístěna na bělohorský pahorek.

Po ukončení výslechů začaly padat nekompromisní ortely. Když císař obdržel seznam trestů, které komise jednotlivým povstalcům navrhovala, byl ohromen, ba zděšen jejich krutostí a nelidskostí (nechybělo totiž ani čtvrcení zaživa, vytahování jazyka týlem a sekání končetin). Navržené způsoby sprovození odsouzenců ze světa, které dle dobových svědectví „krutostí předčily Turka“, dotlačily císaře k svolání mimořádné porady. Po rozvaze se Ferdinand rozhodl umírněným hlasům v radě částečně vyhovět a z 51 navržených rozsudků ve finálním dekretu potvrdil 43 ortelů smrti, z čehož 15 nechal odložit. Rovněž značně změnil způsoby poprav, mj. se kompletně zbavil barbarského čtvrcení zaživa, které mělo být nyní ve výjimečných případech vykonáno až posmrtně.

Krvavé divadlo v srdci Starého města

Ortel byl odsouzencům sdělen 18. června ve večerních hodinách. Čtyřem z bývalých direktorů se díky různým kontaktům a přímluvcům podařilo ještě získat milost, čímž se notně zvýšily naděje jejich kolegů. Byly to však marné naděje. Krvavé divadlo, o němž se už významněji rozepisovat nebudu, se odehrálo o pouhé tři dny později a přístup bývalých povstalců se opět diametrálně lišil.

Někteří z nich se vnitřně vzdali a jako zlomení muži už jen čekali na smrt, jiní zase ve vzteku proklínali Habsburský rod a dvorskou katolickou kliku, která jejich nešťastný konec podle jejich názoru zavinila. Další se nemohli smířit se svým osudem, a ještě při výstupu na popravčí lešení doufali v náhlou milost na poslední chvíli.

Diviš Černín z Chudenic, jediný odsouzený katolík a velmi tragická postava celého příběhu, do posledních minut neztratil naděje a marně věřil. Těsně před svým setnutím propukl v pláč. Nakonec se ale našlo i pár těch, kteří tváří v tvář osudu zachovali statečnost a na popraviště vešli s hrdostí a posledními zbytky šlechtické cti.

Z radniční místnosti, kde všichni odsouzenci pohromadě čekali na poslední cestu, postupně odešli nejdříve tři příslušníci panského stavu (Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic), po nich následovali rytíři (Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic) a až poté přišel na řadu městský stav.

Poprava prvního z odsouzených měšťanů, Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu, byla však přerušena dekretem Karla z Lichtenštejna, který trest pozastavoval a nařizoval dotyčného vrátit do vězení. Tím byly u některých opět probuzeny plané naděje na záchranu, leč katovu meči či provazu nakonec žádný ze zbylých nešťastníků neunikl.

V tomto pořadí byli postupně zbaveni života – Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Jan Jesenský, Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořice, Leandr Rüppel z Ruppachu, Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu, Šimon Sušický ze Sonnenštejna (oběšen), Jan Kutnauer ze Sonnenštejna (oběšen), Nathanael Vodňanský z Uračova (oběšen), Václav Mašteřovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovice, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittmann a Šimon Vokáč z Chýš a Špicberka.

Dlouhý dozvuk pobělohorských událostí

Těla některých byla rozčtvrcena a rozvěšena po vzoru Fruweinova, jiná byla předána příbuzným k pochování. Dvanáct hlav bylo pověšeno na staroměstskou mosteckou věž – 6 hledělo na Staré město, 6 na Malou stranu – a odstranili je až se saským vojskem navrátivší exulanti v roce 1631. Dvě hlavy, jednalo se o bývalé primase Žatce a Kurné hory Šultyse a Hošťálka, byly převezeny do těchto měst a vyvěšeny na místní hlavní brány. Šultysova lebka zde visela ještě dlouho po odstranění ostatních hlav a z prominentní lokace byla odebrána se svolením císaře Karla VI. až o století později během oprav brány, na níž byla vystavena.

Takto neslavně skončilo stavovské povstání, které si kladlo za cíl ubránit vehementně porušované zemské svobody a zachovat stav náboženské tolerance, který si česká stavovská obec i během surových náboženských střetů po celé Evropě během druhé poloviny 16. století pečlivě hýčkala a udržovala. Dnes již není možné zcela objektivně říci, zda bylo potrestání stavovských povstalců moc tvrdé, přiměřené, či naopak ve světle jejich provinění dokonce shovívavé. Je však nanejvýš vhodné na tyto činy nahlížet v prizmatu doby a tehdejšího politického kontextu a ani jednu ze stran si přílišně idealizovat.

František Polydor

Pokud Vás téma zaujalo, doporučujeme:

ČORNEJOVÁ, Ivana; KAŠE, Jiří; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít. Velké dějiny zemí Koruny české: VIII. díl. Praha: Paseka, 2008.

ČORNEJOVÁ, Ivana. Temno: stručná historie. Praha: Paseka, 2022.

KILIÁN, Jan. Povstalci a odsouzenci: osudy 27 obětí staroměstské exekuce. Praha: NLN, 2021.

KILIÁN, Jan. Třicetiletá válka: stručná historie. Praha: Paseka, 2023.

PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce: několik stránek z dějin povstání feudálních stavů proti Habsburkům v letech 1618-1620. Kolumbus. Praha: Mladá fronta, 1972.

KARLÍK, Tomáš; KOLDINSKÁ, Mari. Bitva na Bílé hoře nebyla bojem mezi „hodnými“ a „zlými“. Ovlivnila Evropu na stovky let. Česká televize. Praha, 2020.

Další články z rubriky Historie českých zemí