Neoabsolutismus nebo také Bachův absolutismus jsou označení pro formu vlády v Rakouském císařství v 50. letech 19. století. Šlo o následek Silvestrovských patentů, které byly vydány 31. 12. 1851. Císařství tímto dokumentem zrušilo dosud platnou ústavu a uvedlo své země do silně autoritářského režimu, který držel pevnou rukou vládu nad občany všech svých národů. Na druhou stranu nesmíme zapomenout ani na pozitiva, která s těmito legislativními změnami přišla. Někdejší vláda de facto zrušila poslední pozůstatky cechů a začala masivně podporovat malé a střední živnostníky, čímž výrazně přispěla k rozvoji podnikání a celé společnosti. Také byla v tomto období zavedena osmiletá gymnázia a další reformy v oblasti školství.
Za konec tohoto období považujeme bitvu u Solferina, která byla pro Rakousko velmi zničující. Císař František Josef I. odvolal ministra vnitra Bacha a celou vládu, která navíc spíše než jednotně vedenou vládu připomínala sbor jednotlivých ministrů, kterým předsedal císař.
Absolutismus
Toto období se vyznačovalo velkou státní cenzurou, která postihovala nejen politicky nepohodlné novináře, ale i samotné politické oponenty, kteří byli v mnoha případech pronásledováni a uvězňováni. Jako příklad mohu uvést osobu Karla Havlíčka Borovského, který s budoucím ministrem vnitra Bachem ještě pár let před svou deportací sympatizoval – Bach se totiž v roce 1848 dokonce zasadil o zrušení zákazu Národních novin, čímž si v Čechách získal značnou popularitu.
Roku 1855 uzavřelo Rakouské císařství konkordát s katolickou církví. Jednalo se o další krok, který oddálil sekularizaci státu.
Během padesátých let také vzniklo četnictvo a významně se rozšířila síť tajné policie, kterou společně s četnickým sborem vedl Franz baron Kempen von Fichtenstamm. Bylo také hojně podporováno udavačství.
Zde bych rád zmínil Karla Sabinu, který se roku 1848 vášnivě zapojoval do organizování protestů. Za toto byl o rok později odsouzen nejdříve k trestu smrti, poté mu byl trest zmírněn na pouhých 18 let odnětí svobody. Byl propuštěn roku 1857, a protože nemohl bez souhlasu policie vydat ani článek do novin, začal s četníky spolupracovat. Jeho udavačská činnost vyšla najevo roku 1872, načež byl „vyloučen“ z veřejného života a mezi obrozenci doživotně zdiskreditován. Přestal vycházet ven a vydával pouze anonymně nebo pod pseudonymy. Karel Sabina, dnes označován za zrádce národa, zemřel roku 1877 v chudobě a utrpení, opuštěn všemi blízkými.
Silvestrovské patenty
Silvestrovské patenty (v plném znění dostupné zde) jsou dokument vydaný na Silvestra roku 1851, schválený tehdejším předsedou vlády knížetem Felixem ze Schwarzenbergu a císařem Františkem Josefem I. Tento dokument rušil tzv. oktrojovanou (shora přijatou) ústavu, která byla následkem nepokojů roku 1848 schválena v březnu 1849 a která nikdy nevzešla v platnost. Jednalo se také o výsledek postupné deliberalizace říše, která vycházela především z iniciativy císaře Františka Josefa.
Bylo by však chybou předpokládat, že Silvestrovské patenty principům oktrojované ústavy přímo odporovaly – několik jich dokonce přijaly. Šlo například o zaručení náboženské svobody jednotlivců a rovnost všech náboženských organizací v říši před zákonem. Také potvrzovaly zrušení poddanství z roku 1848 a rovnost občanů před zákonem.
Tento dokument de facto určil moderní správní řád obcí a měst a jejich hierarchii. Obce měly určená svá katastrální území a nadřazenou jednotkou obcí byly okresy. Jejich nadřazenou jednotkou byly zase kraje, kterým byla nadřazená už jen zemská místodržitelství. V Českých zemích byla dvě, v Praze pro Čechy a v Brně pro Moravu. Ve Slezsku byla zavedena zemská vláda v čele se zemským presidentem. Patenty jasně rozdělovaly města zeměpanská (šlechtická) a královská a určovaly vládě možnost odpojit velkým panstvím území a připojit je jinam.
Důležitou záležitostí jsou také četné reformy v oblasti justice. Byla určena jasná hierarchie soudů, role, práva a povinnosti žalobce, obhájce a soudce, a především byla, jak jsem již zmiňoval, zaručena rovnost všech občanů před zákonem nehledě na žádné další kritérium.
Alexander Bach
Alexander svobodný pán Bach byl ministrem vnitra v období neoabsolutismu, právě proto se někdy používá také název absolutismus Bachův.
Mládí
Alexander Bach se narodil v dolních Rakousích do rodiny významného právníka a advokáta Michaela. Mladý Bach se nejdřív stal právníkem ve státních službách a po smrti otce roku 1843 převzal jeho vídeňskou kancelář a stal se advokátem. Postupně se stal velmi vyhledávaným a vybudoval si i solidní pověst ve Vídeňské společnosti.
Počátky v politice
Do politiky se rozhodl vstoupit roku 1848, kdy byl zvolen poslancem říšského sněmu. Díky svým liberálním postojům, dokonce až sympatiemi k revoluci roku 1848, se stal ministrem spravedlnosti v reformním vládním kabinetu Felixe Schwarzenberga. Byl často kritizován konzervativnějšími politiky (Franzem von Pillersdorfem, nebo Alfredem Windischgrätzem) a velmi ohnivě prosazoval zrušení poddanství se zavedením kompenzací pro poškozenou šlechtu.
Ministrem
Bach začal své postoje postupně měnit a během několika málo let se z liberálního politika stal autoritář a politický chameleon. Roku 1849 nastoupil na post ministra vnitra a ani po několika císařských výnosech omezujících ústavní moc v říši se, na rozdíl od několika jiných ministrů, nerozhodl opustit vládu. V roce 1849 sice spolu s tehdejším ministrem vnitra Stadionem na popud kritiky Březnové ústavy ze strany Alfreda Windischgrätze a Franze von Pillersdorfa předložil Felixi Schwarzenbergovi svou demisi, věděl však, že má Schwarzenbergovu podporu a ministerský předseda demisi nepřijme.
Podílel se na procesu s K. Havlíčkem Borovským, který byl na Bachovo doporučení císařem Františkem Josefem deportován do tyrolského Brixenu. Bach začal postupem času vydávat mnoho regulací a výrazně rozšířil síť tajné policie, která sledovala občany a perzekuovala politické oponenty.
Roku 1852 mu byl udělen řád císaře Leopolda, čímž se stal příslušníkem 1. stavu – šlechticem. To mu otevřelo mnohé dveře ve vyšší společnosti, kde byl jeho neurozený původ velkým problémem. Ačkoliv Bach nebyl hlavním mozkem celého režimu, byl v křesle ministra vnitra poslušným vykonavatelem, a především hlavní tváří neabsolutistické konzervativní politiky. Byl také velmi radikálním katolíkem, proto podporoval konkordát katolické církve s Rakouským císařstvím roku 1855.
Konec kariéry
Ke konci 60. let se potýkal s neudržitelnou rozpočtovou politikou. Konec Bachova absolutismu datujeme do roku 1859, kdy byl po bitvě u Solferina, kterou Rakousko drtivě prohrálo, z ministerského křesla císařem sesazen. Poté byl „odklizen“ do Říma, kde se stal velvyslancem u papežského stolce. Tam vydržel až do roku 1868, kdy se definitivně stáhl z politiky, a v poklidu žil v Dolních Rakousích až do roku 1893, kdy zde zemřel.
Alexandra Bacha se týká také jedna zajímavost v dnešním českém jazyce. Když si dáváme „bacha“ ve významu „pozor“, referujeme tím právě na tohoto bývalého ministra vnitra.
