České knížectví (895–1085, 1092–1158, 1172–1198)
České knížectví byl státní útvar rozkládající se na území Čech, Moravy a Slezska, jež byl předchůdcem
českého království a existoval bezmála třista let, přičemž toto období označujeme, jako počátek české
státnosti. Na jeho trůně stály knížata z rodu Přemyslovců, kteří pro Český stát zajistili roku 1212
Zlatou Bulou Sicilskou dědičný královský titul a knížectví se stalo královstvím. Mluvilo se zde převážně
pračesky, nicméně později se zde začalo hovořit rovněž latinsky. Kromě starých slovanských
náboženství zde bylo později vyznáváno, hlavně po příchodu věrozvěstů z jihu Cyrila a Metoděje,
především katolictví. Centrem říše se stala Praha a od přelomu milénia byly naše dějiny na dalších
800 let spjaty se Svatou říší římskou.
Velkomoravská říše
V dobách předcházejících Českému knížectví se na našem území nacházela Velkomoravská říše,
kterou tvořila spousta menších kmenů, jež měly svá vlastní knížata. Mezi nimi se nejvýrazněji
prosadili Přemyslovci, kteří začali svůj vliv rozšiřovat dále na západ.
Počátky českého knížectví
Prvním Přemyslovským panovníkem se stal roku 867 Bořivoj I. Přesídlil do Prahy, stále byl však
podřízen Velké Moravě a jejímu panovníku Svatoplukovi. Počátky českého knížectví datujeme do
roku 895, kdy se Bořivojův syn Spytihněv zbavil vlivu Moravského knížete Svatopluka a získal tak na
Moravě nezávislost. Vybudoval v Praze knížecí palác a svou politiku orientoval především na
Východofranskou říši.
Počátek českého státu
Za počátek českého státu je považována vláda knížete Boleslava I., jenž nechal roku 935 zavraždit
svého staršího bratra, Svatého Václava, který se později stal symbolem české státnosti. Boleslav
centralizoval zemi pod jednoho panovníka, když postupně dobyl většinu hradišť, vzápětí také
Moravu, Slezsko a Malopolsko, přičemž značně rozšířil armádu.
Připojení ke Svaté říši římské
Později nastala velká krize, která byla mj. poháněna ztrátou části území ve prospěch polských
Piastovců. Tato vyústila ve velké napětí mezi Přemyslovci a ostatními vlivnými českými rody a
vrcholila roku 995 vyvražděním Slavníkovců, či likvidováním rodu Vršovců. Z krize byly České země
vyvedeny až na počátku 11. století, k čemuž přispělo roku 1002 připojení ke Svaté říši římské a roku
1029 kompletní dobytí Moravy.
Přemyslovci se poté dlouho snažili o upevnění své moci. Alespoň symbolicky se to roku 1060 podařilo
knížeti Spytihněvovi II., když získal za spolupráci se Svatou říší římskou právo nosit při zvláštních
příležitostech biskupskou mitru – bohužel jen rok před svou smrtí.
České země opět knížectvím
Jeho syn Vratislav byl významným spojencem císaře Svaté říše římské Jindřicha IV., jenž mu roku 1085
udělil královský titul, ovšem pouze bez dědičných práv. Od Vratislavovy smrti v roce 1092 byly české
země opět knížectvím, a to do roku 1158, kdy obdržel kníže Vladislav II. korunu z obdobných důvodů,
jako jeho děd. Po jeho smrti znovu nastalo období knížectví, jež bylo jednou provždy ukončeno roku
1198, kdy byl na českého krále povýšen jeho syn Přemysl Otakar I., jenž tento titul pojistil roku 1212
Zlatou bulou sicilskou i pro své potomky.
Tímto se z Českého knížectví stalo definitivně království, kterému však dále vládl mocný rod
Přemyslovců. Ti u nás vládli další století až do roku 1306, kdy byl mladičký král Václav III. na cestě do
Polska v Olomouci zavražděn.
