V hloubi dějin jako by zapomenuto bylo ono osudné datum 15. června 1086, navzdory dnešnímu opomenutí zmíněno snad všemi tehdejšími kronikáři ze střední Evropy.
Onoho dne, na svatého Víta, konala se pečlivě připravená korunovace v bazilice svatého Víta, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě, kde byli Vratislav a jeho manželka Svatava korunováni trevírským arcibiskupem Egilbertem z Ortenburgu králem a královnou Čech a Polska.
V Kosmově kronice
„Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho.“ – Kosmova kronika česká
České země a boj o investituru
Ačkoliv tehdejší koruna nebyla dědičná, akt korunovace jednou provždy deklaroval důležitost českých zemí v rámci Svaté říše římské.
České knížectví se tehdy stalo rozhodujícím hráčem v boji o investituru, během něhož Papež usiloval o centralizaci církevní moci a umocnění svého vlivu na jmenování církevních hodnostářů, což ohrožovalo světskou moc v německých státech. Císař Svaté Říše římské Jindřich IV. se Papeži otevřeně postavil, čímž ohrozil dosavadní mír v pevninské Evropě. Papež si na svou stranu získal vládce v Polsku i Uhrách, avšak u českého knížete Vratislava narazil na odmítavý postoj. Ten se naopak připojil k císaři.
Spojenectví s českým knížectvím umožnilo Jindřichovi bez obavy o své východní hranice vytáhnout na Řím. Vlivem kroků českého knížectví přehodnotilo Polsko své zájmy a aktivně se do války nezapojilo, jelikož by válka s prosperujícím českým knížectvím pravděpodobně zruinovala už tak prázdnou královskou pokladnici. Jindřich tak mohl bez větších problémů v roce 1084, těsně po neslavném útěku dosavadního papeže, vstoupit do Říma. Aby zamezil pokračování sporu, nechal do papežského úřadu zvolit sobě loajálního Klimenta III., čímž celý konflikt nakrátkoutnul.
Výsledek boje o investituru
Vratislav II. dostal jakožto vítěz sporu odměnou za oddanost císaři, i když jen dočasně, tituly markraběte saského východní marky – Lužice – a Míšeňska. Nicméně v roce 1085 se změnila dohoda. Míšeňsko a Lužici věnoval Jindřich IV. původním rodům, ale náhradou Vratislavovi udělil titul markraběte bavorské východní marky – Rakouska.
Největší odměnou však byla právě ona korunovace českým králem, jež Vratislava navždy zapsala do dějin a učinila ho tak i prvním nositelem titulu král v historii českých zemí.
Význam Vratislava II. a jeho postavení v české historii
Proto je s údivem, že byl takto významný panovník, který by si výsledky své politiky zadal i se slavnějšími osobnostmi naší historie, v myslích českého národa zapomenut a v učebnicích dějepisu odsunut na druhou kolej. Přitom pro náš národ jako první vydobyl českou korunu a na dlouhou dobu zabezpečil hranice země na severu, před sílícím Polskem, i na východě, před loupeživými Maďary.
Již Cicero pravil, že dobrý vládce se pozná podle toho, jak dlouho zůstanou v platnosti výsledky jeho politiky. Podle takového měřítka byla vláda Vratislava I. významnější než vláda desítky dalších knížat, která se před ním po české koruně také sápala – marně – a která jen prohlubovala opětovný pád naší země. Dalším panovníkem, který pro sebe získal královský titul, byl až kníže Vladislav II. roku 1158 a dědičnost tohoto titulu byla zajištěna až za vlády jeho syna Přemysla Otakara II. korunovaného roku 1198, když v roce 1212 obdržel Zlatou bulu sicilskou. Vratislav v zahraniční politice ostatně v mnoha ohledech předčil i našeho Karla IV., po jehož smrti se naše země začaly topit v jedné z největšíchspolečenských krizí celé české historie.
Zapomenutých osobností máme ovšem v historii nespočet, škoda jen, že je mezi nimi i první Čech, jenž pro svůj národ vydobyl korunu.
Nezapomínejme na naše hrdiny
Bohužel se mi zdá, že se náš národ zapomíná obracet k předkům, hrdinům, kteří tvořili naši zem, jež bychom bez nich neměli takovou, jakou ji známe dnes, nebo neměli vůbec. Dějiny českého národa nezačaly rokem 1918, ale sahají mnohem, mnohem dál. Zatímco mužům 28. října se podařilo pouze využít nezvratné dějinné situace ve svůj prospěch, zažívali jsme i časy, kdy museli velcí muži skutečně bránit právo českého národa na vlastní hranice i kulturu. Ať už mečem, sudlicí, pistolí, nebo naopak slovem, slibem či závazkem, bránili své dílo, které zalité svou krví předávali svým potomkům.
Naše historie opravdu není jen o prohrách 20. století. Nemůžeme prohry jedné etapy, první republiky, vztahovat na celé dějiny. Vždyť právě vládci jako byl Boleslav I., Vratislav II., Přemysl Otakar I./II. a mnoho dalších, kteří v raných dějinách rozhodovali o naší budoucnosti ve střední Evropě, jsou ti, kterým můžeme děkovat za to, jak na tom dnes jsme. Bránili nás jednou proti západu, znovu zas proti východu a do třetice proti jihu.
Zasloužili se o to, že se v Čechách nemluví německy, na Moravě maďarsky a ve Slezsku polsky. I proto se můžeme chlubit tím, že jádro hranic Zemí Koruny české zůstalo po většinu dějin nepozměněno. Navzdory všem dobytým územím, která jsme dokázali ztratit,jsme nikdy nebyli plně pokořeni. Ani za druhé světové války nás Hitler nedokázal vstřebat do svého Německa (na rozdíl od jiných středoevropských regionů). I když nám dějiny častokrát daly zabrat, český národ nebyl a nebude zlomen.
Nezapomínejme tedy na naše hrdiny. Ať už bránili korunu, kalich, republiku, socialismus nebo demokracii, vždycky se bili za svůj jedinečný národ. Radujme se z vítězství, važme si i proher, neboť i ony utvářely to, kdo jsme my všichni tady a teď.