Neoblomný politik a štědrý mecenáš – životní odkaz Jana Fridricha z Valdštejna

Jan Fridrich z Valdštejna se narodil 18. srpna 1642. Byl českým metropolitou v době raného baroka a počátku dlouhé, umírněné fáze rekatolizace. Do dějin se zapsal nejen svou politickou průbojností, když se na zemském sněmu tvrdošíjně odmítal podvolit, podle něj nelegitimním a neoprávněným, nařízením panovníka týkajícím se daní uvalených na duchovenstvo, ale také snahou o rozšíření farní sítě v českých zemích, kterou se mu s ohledem na neutěšenou situaci arcibiskupské pokladny dařilo naplňovat více než obstojně.

V neposlední řadě také hluboce obdivoval italské barokní umění, jehož rozvoj svou štědrou mecenášskou činností podporoval i u nás, v Českých zemích. Ať už se bavíme o velkolepé přestavbě Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze, kterou zastínily pozdější úpravy jeho následovníků, nebo financování různých duchovních staveb v celém království, jedná se o nemalé střípky jeho odkazu, jenž by neměl být zapomenut.

Mládí a studia

Jan Fridrich se narodil ve Vídni jako nejmladší syn Maxmiliána z Valdštejna, dvorního komorníka císaře Ferdinanda III. a dědice před několika lety zavražděného vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Ač značná část dědictví podlehla konfiskacím, zcela vše však ztraceno nebylo a rodina si žila velmi dobře.

Po otci zdědil Jan Fridrich také slavné předky. Mimo jiné byl vnukem Adama ml. z Valdštejna – výrazného aktéra pobělohorské politiky, který zasedal např. v mimořádném soudním tribunálu, který rozhodoval o popravě dvaceti sedmi českých stavů v roce 1621. Možná právě po něm zdědil svůj politický um a vervu.

Své vzdělání získával nejprve na vídeňském, poté malostranském jezuitském gymnáziu. Po jejich úspěšném absolvování dva roky studoval na pražské artistické fakultě a posléze se vydal na kavalírskou cestu, při níž navštívil různé univerzity po celé Evropě. Zajímavostí může být, že byl císařem vzhledem k brzké smrti rodičů již před svou cestou, v pouhých devatenácti letech, zplnoletněn.

Po svém návratu se nějakou dobu věnoval správě zděděného panství Duchcov a v roce 1664 se vydal do Říma. Zde se učil světskému i církevnímu právu a je pravděpodobné, že se až v těchto letech rozhodl zasvětit svůj život službě církvi.

V Římě pak pobýval ještě několik let, přičemž dlouho neúspěšně usiloval o čestný titul komorníka papeže. Postupně se stal prelátem, to ještě před svým kněžským svěcením, a později kanovníkem olomoucké a vratislavské kapituly. Až toto povolání ho přimělo Řím opustit a přesídlit do Olomouce. I přes jeho počáteční obavy to jeho kariérní postup rozhodně nijak nezpomalilo.

Do Českých zemí s ním přicestoval také proslulý barokní architekt Jean Baptista Mathey, pozdější vedoucí mnohých Valdštejnem financovaných stavebních projektů, kupříkladu i barokní přestavby pražského Arcibiskupského paláce. Mladý Valdštejn se tak navzdory svému věku záhy stal mecenášem umění.

Počátky církevní dráhy

Již od dob svého pobytu v Římě udržoval Jan Fridrich přátelské vztahy s mnoha kardinály a dalšími vlivnými osobnostmi u papežského stolce. I to mohlo být jedením z faktorů, které mu dopomáhaly k naplňování jeho kariérních ambicí.

Když byl roku 1668 jmenován Velmistrem křižovnického řádu, šlo o událost velmi zvláštní, neboť byl tento titul tradičně držen pražským arcibiskupem. Způsob dosazení Jana Fridricha do tohoto úřadu byl jedním z proboštů řádového domu dokonce soudně napaden, nakonec však bez úspěchu. Za tento kariérní posun vděčil Jan Fridrich především svým spojencům v rámci řádu v čele s Jiřím Ignácem Pospíchalem.

V roce 1668 byl císařem Leopoldem novým pražským arcibiskupem jmenován Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka. Jeho nástupem na svatovojtěšský stolec se uvolnilo, teprve nedávno zřízené, biskupství Královéhradecké, kam byl Jan Fridrich posléze jmenován. Vyvstala však jedna potíž – Jan Fridrich sotva dosáhl formálně dostatečného věku pro kněžské svěcení, na biskupskou intronizaci byl tedy stále moc mladý. Musel proto zažádat papeže o dispens od potřebného věku, který mu byl obratem udělen.

Ve věku pouhých dvaceti šesti let se stal biskupem Královéhradeckým. V Hradci Králové však pobýval jen zcela výjimečně, a všechny úřední záležitosti a povinnosti řešil distančně buď z Duchcova, nebo z Olomouce, v níž jakožto kanovník tamní kapituly musel fyzicky pobývat.

Intronizace a uvedení na svatovojtěšský stolec

Když po několika letech zemřel dosavadní arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, Jan Fridrich začal o uvolněný stolec usilovat. Po návrhu metropolitní kapituly a přímluvách mnoha vlivných přátel, ať už u vídeňského dvora, či u papežského stolce, byl císařem do pražské arcidiecéze jmenován. Stalo se tak 18. května 1675.

O rok později se odehrál jeho slavnostní příjezd do Prahy. Nepřijel však sám, měl s sebou celý slavnostní průvod, který začínal 300 ozbrojenými jezdci, které následovali různí světští a církevní hodnostáři, představitelé měst, vyšší šlechty, nižší šlechty, a nechyběli ani nejvyšší královští úředníci v zemi v čele s nejvyšším purkrabím Bernardem Ignácem z Martinic. Tento průvod byl pompéznější než všechny arcibiskupské průvody, na které si kdokoli pamatoval, a například příjezd Matouše Sobka o 8 let dříve byl tím Valdštejnovým naprosto zastíněn.

Rekonstrukce farní sítě

V Pražské arcidiecézi se už Valdštejn, na rozdíl od Hradce Králové, usadil – zprvu však bydlel ve svém rodovém paláci na Malé straně. Ne v tom, který vybudoval Albrecht z Valdštejna, ale v dnešním Buquoyském paláci na Velkopřevorském náměstí.

Jan Fridrich značně pozměnil agendu a cíle pražského arcibiskupství. Odchýlil se od těch, o něž se snažil jeho předchůdce – opustil nikam nevedoucí snahu o zřízení dvou dalších českých biskupství v Plzni a Budějovicích – a ušetřené prostředky vynaložil na obnovu chátrající a nekompletní farní sítě ve své arcidiecézi.

Nebyl to však úkol jednoduchý – musel zřídit nový arcibiskupský seminář v Praze, neboť kněží byl zoufalý nedostatek, a jen tak tak se příchodem nově dostudovaných vyrovnával počet na věčnost odcházejících.

Dalším problémem bylo, že většinu nových kněží představovali pouze řeholníci, kteří nemohli nastálo obsadit žádnou farnost. Hojná misionářská činnost byla relativně funkční, s ohledem na neutěšený stav farní sítě, kde mnohé farnosti chátraly bez obsazení několik let a v některých oblastech scházely zcela, byla však sama o sobě neefektivní. Jinými slovy – existoval poměrně efektivní způsob, jak k lidem katolickou víru přinést a představit jim ji v dobrém světle, chyběl však nástroj, který by víru v lidech udržoval a umožnil jim ji jednoduše praktikovat.

O zlepšení tohoto stavu se arcibiskup snažil po celou dobu v úřadě – bohužel mu v tom bránil nedostatek finančních prostředků. Kvůli válkám s Turky, na něž potřeboval císař vybírat speciální daně a poplatky a na které mnohokrát vyžadoval od různých institucí, včetně těch církevních, vysoké úvěry, zbývalo na nákladnou přestavbu peněz velmi málo. Přesto se Valdštejnovi za jeho osmnáctiletého úřadování podařilo navýšit stavy kněžích a s rekonstrukcí sítě alespoň začít.

Distribuce Písma a Bible svatováclavská

Za Valdštejnovu zásluhu můžeme rovněž považovat distribuci náboženských knih, textů a letáků, která se mu dařila hlavně za pomoci fondu Dědictví sv. Václava, který založila matka jezuitského řeholníka Marie Steyerová. Tato sbírka napomáhala s vydáním a prodejem mnoha knih, které si pořizovali nejen kněží, ale i část laické veřejnosti. Prostředky těmito prodeji získané se pak Valdštejn snažil vynakládat na přebudování farní sítě.

Valdštejnův předchůdce Sobek inicioval sepsání nového překladu Nového zákona, Bible Svatováclavské, který měl vycházet z původního latinského překladu, Vulgáty. Byl to krok velmi žádoucí, neboť posledním hojně používaným překladem byla Bible Melantrichova z počátku 17. století, která již neodpovídala církevním pohledům a náboženské uzavřenosti konce stejného století. Bylo potřeba vytvořit překlad, který bude Bibli interpretovat jasněji ve prospěch katolického učení.

Sobek nechal překlad vytvořit, jeho dokončení se však již nedočkal a povinnost dílo vydat a distribuovat tedy spadla na Valdštejnova ramena. Ten pro tyto účely využil fond Dědictví sv. Václava a Bibli úspěšně prodával do všech živých farností nejen ve své arcidiecézi.

Kromě vydání Nového zákona Svatováclavské Bible navázal Valdštejn na Sobka také tím, že inicioval překlad Starého zákona – toho se však, stejně jako Sobek předtím Nového, nedočkal. Starý zákon Svatováclavské bible vyšel až spoustu let po Janově smrti.

Mecenášská činnost

Jan Fridrich z Valdštejna se do dějin zapsal především jako štědrý mecenáš barokního umění, a to zcela po právu. Zasloužil se o mnoho staveb nejen na našem území. Například v Itálii zafinancoval stavbu kaple sv. Eustacha v Mentorelle – barokní dílo na hřebeni hory nedaleko Říma je zároveň jednou z prvních staveb Jeana Baptisty Matheye vůbec.

U nás pak inicioval důkladnou přestavbu hradčanského Arcibiskupského paláce, samozřejmě pod taktovkou téhož mistra. Palác tak získal novou, raně barokní podobu, z níž již však dnes mnoho nevidíme. Výjimkou je snad jen mramorový portál nad hlavní bránou, na němž je dodnes vyryto arcibiskupovo jméno s datem intronizace. Raně barokní podobu dostalo také jeho letní sídlo na panství Duchcov a je vidět, kde se Valdštejn inspiroval. Duchcovský zámek byl přestavěn do podoby typické římské prosvětlené vily podkovovitého půdorysu.

Na svém zámku vybudoval Jan Fridrich rozsáhlou knihovnu, v níž se nacházela díla různých autorů a žánrů. Kromě teologických spisů a krásné literatury skýtala jeho knihovna také stovky dalších výtisků pojednávajících o různých oborech lidského vědění, alchymií počínaje, historií konče.

Kromě těchto podniků daroval Valdštejn velké sumy peněz i na „veřejné“ církevní stavby. Jednou z nich je i kostel sv. Františka Serafínského na Křižovnickém náměstí – nádherná stavba s atypickým půdorysem, který se v našem regionu začal hojněji vyskytovat až v druhé polovině 18. století. Je zde opět evidentní inspirace římskou architekturou. Kostel sv. Františka z Assisi byl vysvěcen roku 1688, a sloužil mj. i jako jedna z Valdštejnových pražských rezidencí.

Z menších stavebních projektů podpořil Jan Fridrich například stavbu poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi – zafinancoval stavbu jedné ze 44 kapliček. Tím ovšem výčet plodů jeho mecenášské činnosti zdaleka nekončí. Například nechal dále vystavět kostel sv. Jakuba v morem zasaženém Týnu nad Vltavou, kostel sv. Michala v Litvínově a zrekonstruoval arcibiskupský zámek v Červené Řečici u Pelhřimova.

Politické rozepře a spory o církevní imunity

V průběhu let Valdštejn částečně působil také v zemské politice, konkrétně na zemském sněmu, a rozhodně nebyl nevýraznou postavou. Nikdy se neváhal postavit za své přesvědčení a byť taková pozice formálně nikomu nenáležela, vžil se do role pomyslného zástupce českého duchovenstva a přesvědčeně bojoval za jeho zájmy.

V roce 1677 vedl Valdštejn spor s nejvyšším purkrabím Bernardem Ignácem z Martinic o právo hlasovat na sněmu jako první. Musel je rozsoudit až císař, který rozhodl v Martinicův prospěch, čímž symbolicky upřednostnil světský stav před tím duchovním a nemálo zástupců církve pobouřil.

Během osmdesátých let probíhala na jihu země kampaň proti Turkům. Válka se táhla a výdaje navyšovaly do té míry, že státní pokladna nebyla schopna nákladná tažení dále samostatně financovat. Císař Leopold se proto na arcibiskupa nejednou obrátil s žádostí o půjčku. Těmto žádostem Valdštejn mnohokrát vyhověl, jednou za čas císaři na válku proti Turkům dokonce přispěl z osobních prostředků. Výdaje však nadále strmě stoupaly a ani štědré půjčky a dary, které císař od své šlechty, duchovenstva a bankéřů pravidelně dostával, nestačily na drahé udržování armády.

Císař proto z regálního práva vyhlásil speciální daň zasahující všechny stavy, a to včetně duchovenstva. Proti tomuto kroku se však Valdštejn ostře ohradil s odvoláním na platnou bulu In coena domini vydanou papežem Řehořem IX. v roce 1229. Tento dokument mj. zakazoval panovníkovi uvalit na duchovenstvo jakoukoli daň bez povolení papeže, pod hrozbou exkomunikace ipso facto (neboli exkomunikace z podstaty činu samotného, bez potřeby formálního vyhlášení hned po provedení trestného aktu).

Po táhlých jednání a sporech byl Leopold I. nakonec nucen ustoupit a o povolení papeže Inocence XI. požádat. Dlužno říci, že v tomto sporu Valdštejnovi nešlo o neplacení císařem vyhlášené daně, ale o nežádoucí precedens v porušování církevních imunit. Valdštejn na války osobně přispíval a faktické placení daně duchovenstvem by mu proti srsti nebylo. Nechtěl však dopustit, aby císař mohl kdykoli a jakkoli porušit církevní imunity garantované církevním právem.

Mezitím v roce 1691 proběhla další, méně významná rozepře mezi arcibiskupem a královskými úředníky. Vzhledem k morovým ranám, které sužovaly celou zemi včetně pražského čtyřměstí, vyhlašovaly světské i církevní úřady různá opatření, která měla šíření nákazy zpomalit. Jedním z těchto mělo být arcibiskupovo opatření obnovující církevní zákon zakazující bydlení křesťanských obyvatel s židy. Židovská čtvrť byla tehdy, z pochopitelných důvodů, největším ohniskem nákazy v Praze. Tento výnos byl však královskými úředníky anulován, na což Valdštejn zareagoval hrozbou exkomunikace.

Nejvyšší purkrabí však zakázal rektorovi staroměstské jezuitské koleje případnou exkomunikaci přijmout a vyhlásit. Arcibiskupovi pak bylo řečeno, že akt vyobcování může vyhlásit pouze se svolením Českého krále. Nakonec Valdštejn výhružky nenaplnil a dokument nevydal.

Spor byl však zastíněn současně probíhající volbou papeže, která měla pro pozorovatele tehdejšího dění samozřejmě přednost.

Předmětem dalšího sporu týkajícího se církevních imunit se o pár let později stalo císařovo předložení návrhu speciální daně uvalené na hlavu každého obyvatele Českého království zemskému sněmu. Tato daň nebyla vyhlášena kvůli válce s Turky, nýbrž s Francouzi, iniciované Ludvíkem XIV.

Zemský sněm daň schválil a nový spor byl na světě. Valdštejn se proti dani ohradil stejně jako předtím, nicméně situace byla v tomto případě odlišná. Místo toho, aby o dani rozhodl král ze svého regálního práva, rozhodl tentokrát zemský sněm, na němž byly přítomny všechny čtyři stavy, demokratickou většinou.

Valdštejn argumentoval tím, že v dodatcích k Obnovenému Zřízení zemskému Ferdinanda II. je duchovenstvu garantováno speciální postavení v rámci stavovské hierarchie. České duchovenstvo je podle tohoto dokumentu stavem, který je podřízen přímo králi a potažmo papeži. Formálně by tedy nemuselo podléhat, byť demokratickým, rozhodnutím zemského sněmu. Valdštejn tedy opět požadoval, aby novou daň schválil papež.

Císař Leopold nechal řešení sporu na svých nejvyšších úřednících v čele s nejvyšším kancléřem Františkem Oldřichem Kinským a nejvyšším purkrabím Adolfem ze Šternberka, a ti Valdštejnovy stížnosti odbyli.

Ten však ze svých pozic neustoupil ani o píď. Prohlásil se za „mluvčího“ českého duchovního stavu, vyhlásil hrozbu exkomunikace ipso facto na ty, jež pro uvalení daně na duchovenstvo budou hlasovat nebo se o ní jinak přičiní, a začal organizovat obstrukce zemského sněmu. František Oldřich Kinský navzdory protestům vyhlásil exekuce na církevní majetek, čímž pomyslně pouze přilil olej do ohně. Nakonec byl spor vyřešen tak, že se většina duchovních podřídila a požadované poplatky zaplatila, ovšem nešlo o konec definitivní.

Zanedlouho, v roce 1693, se objevila další záminka pro uvalení nové daně, tentokrát jí opět byla války s Turky. Duchovní znovu protestovali a na konci dlouhého jednání se před hlasováním o dani na protest jednoduše zvedli a demonstrativně opustili jednací sál, což znamenalo, že jednání nemohlo dále probíhat.

Nejvyšší purkrabí Šternberk zprostředkoval žádost císaře Leopolda, aby se sněmovní jednání urychlilo a duchovní stav se na zemský sněm vrátil. Bylo mu vyhověno, nicméně když mělo dojít na hlasování o zmíněné dani, duchovenstvo manifestativně odešlo ze sálu podruhé. Tentokrát ovšem s výjimkou velkopřevora maltézského řádu, a tak hlasování mohlo proběhnout.

Návrh byl sněmem schválen a ve Vídni se sešla komise pro posouzení obstrukcí duchovenstva. Bylo řečeno, že akt opakovaného odchodu ze sněmu byl zločin proti královskému majestátu, a duchovenstvo bylo za své jednání pokáráno. Byla vyslovena hrozba sankcí na ty, kteří by obdobné jednání ještě zopakovali, a součástí kárání byl i dodatek namířen přímo proti Valdštejnově osobě, totiž že se nikdo, nehledě na postavení, nemůže považovat za mluvčího jakéhokoli stavu.

Duchovenstvo se v reakci na tento výnos rozohnilo, a opět, potřetí, na protest opustilo sál. Úředníci na to však tentokrát již byli připraveni a obratem vydali výnos, který omezoval právo zasedat na zemském sněmu všem, kteří by se nepodřídili císařově původnímu dekretu.

Spor se táhl ještě do dalšího roku. Na některé církevní statky byly uvaleny exekuce a nucená správa. V roce 1694 však již probíhaly oboustranné snahy o usmíření. Během těchto procesů ovšem Valdštejn náhle onemocněl neštovicemi a po čtrnácti dnech vydechl naposledy.

Usmíření světského a duchovního stavu, který se zároveň směl vrátit na zemský sněm, proběhlo jen krátce po Valdštejnově smrti. Na jednu stranu se tím uklidnila situace, na druhou však navždy padly snahy o zachování církevních imunit vycházejících z církevního práva. Duchovenstvo se muselo podřídit zemským zákonům, které pro ně od té doby měly větší váhu než ty církevní.

František Polydor