Smrt českého krále v bitvě u Moháče
S počátkem září roku 1526 se do Čech pozvolna začaly dostávat zvěsti o katastrofě, jež se koncem srpna odehrála na moháčských polích. Smrt mladého krále Ludvíka Jagellonského byla ohromnou tragédií, se kterou si tuzemská stavovská obec nejprve příliš nevěděla rady. Královo úmrtí totiž nebylo nikým potvrzeno, jeho tělo se v bažinách na nepřátelském území nalezlo až o mnoho týdnů později, a nikdo nebyl natolik odhodlaný prosazovat obsazení trůnu, o němž nebylo jisté, že je uprázdněný – mohlo by to proaktivní panstvo vystavit perzekuci ze strany případně se navrátivšího bitvu šťastně přeživšího krále.
Stavové se tedy spíše snažili zabránit postupu nepřátel na turecké frontě a zmobilizovat zemskou obranu, kdyby se někdo v nejisté situaci pokusil České země napadnout a Svatováclavskou korunu uzurpovat vojenskou cestou.
Domácí situace
Po několika dnech vyčkávání a obav z nejisté budoucnosti potvrdila královna Marie Jagellonská, rozená Habsburská, českým stavům Ludvíkovu smrt, a jim tak do klína přistála povinnost český trůn obsadit. Ačkoliv se i v jejich řadách objevili potenciální adepti – mezi nejpopulárnější z nich patřil Zdeněk Lev z Rožmitálu – jediným reálným kandidátem, který by zvládl ukočírovat složitou politickou a vojenskou situaci, se jevil mladý rakouský arcikníže Ferdinand (1503-1564), bratr římského krále Karla V. (1500-1558).
Snahy volbu obejít
Ferdinandovou manželkou byla sestra zesnulého českého krále Ludvíka, Anna rozená Jagellonská, přes kterou si mladý arcikníže nárokoval český trůn z dědičného práva. Vycházel z listiny krále Vladislava z roku 1510, která stanovila Annu Jagellonskou dědičkou trůnu v případě, že by Ludvík zemřel bezdětný. Roku 1515 pak byla uzavřena smlouva mezi Habsburky a Jagellonci o sňatcích Marie Habsburské s Ludvíkem Jagellonským a Anny Jagellonské s Ferdinandem Habsburským.
Čeští stavové se ovšem nehodlali podřídit a chtěli, aby dle jejich podmínek Ferdinand podstoupil královskou volbu. Přišli s argumentem, že sňatek princezny Anny s arciknížetem Ferdinandem měl být podle králova výnosu schválen zemským sněmem, se kterým však akt nikdo neprojednával. Označili tedy dědičná práva Anny Jagellonské za neplatná a Ferdinandovi uložili povinnost projít řádnou volbou, pokud by na český trůn chtěl dosednout legitimně.
Arcikníže na podobně samostatné a průbojné jednání zemských stavů nebyl zvyklý, a už jen myšlenka, že by musel se stavy projednávat svůj sňatek, se mu příčila. V tehdejší Evropě nebylo zvykem, aby lokální šlechta mluvila do výběru sňatkových partnerů příslušníků královských rodin. To byla věc, o které většinou rozhodovaly dohody a smlouvy mezi konkrétními rody i v případě, že se jednalo o dědičnost trůnu.
Ferdinand se dlouho snažil český trůn získat jiným způsobem a volbu obejít, ale nakonec neúspěšně. Dokonce požádal svého bratra, římskoněmeckého krále Karla V., aby mu českou Korunu udělil jako odúmrť říšského léna. To však Karel odmítl hned ze dvou důvodů. Země Koruny české byly od dob císaře Karla IV. vyvázány z říšských závazků a součástí Svaté říše římské byly spíše formálně, nebylo by tedy jednoduché tento sporný krok právně obhájit.
Druhým důvodem, který vedl Karla k odmítnutí žádosti jeho bratra byl nežádoucí precedens, který by tímto aktem na hraně práva vzniknul, a který by v budoucnosti mohl posloužit konkurenčním, na říšský trůn potenciálně nastoupivším, rodům jako mocenský nástroj v boji proti Habsburkům. Okolnosti nakonec ambiciózního arciknížete donutily se českým stavům poddat.
Kandidáti
Ačkoliv byl Ferdinand jednoznačným favoritem, rozhodně nebyl jediným, kdo se o český trůn ucházel. Nutno říci, že ve stavovské obci panovala poměrně široká shoda na tom, že arcikníže Ferdinand by měl na český trůn dosednout. Důvodem odmítnutí jeho nástupu skrz dědické nároky jeho manželky byla snaha získat od něj co možno nejvíce ústupků, privilegií a příslibů zaručujících vliv zemských stavů, především slib, kterým by se Ferdinand zavázal k tomu, že se nebude snažit utužovat absolutismus a ubírat stavovským obcím Čech i vedlejších zemí podíl na moci, který byl v tehdejší Evropě netradičně velký.
Kromě habsburského arciknížete se do volby zapojili pouze bavorští vévodové Vilém a Ludvík z rodu Wittelsbachů, kteří svým državám panovali jako spoluvládci, a polský král Zikmund I., který svou kandidaturu nejspíše nemyslel vážně a o trůn se ucházel pouze v rámci tajné dohody se stavy jako umělá konkurence Ferdinandovi. Zikmundův list navíc přišel do Prahy pozdě a samotné volby se tedy stejně nezúčastnil.
Hrozba invaze
Samotný Ferdinand s oficiálním podáním kandidatury dlouho vyčkával a stavové kvůli tomu termín volby několikrát posunuli, což svědčilo o jejich odhodlanosti na český trůn dosadit právě jeho. V mezidobí Ferdinand kontaktoval různé vlivné magnáty, snažil se je získat na svou stranu a s částí z nich se sblížil přes svou manželku.
Přestože se do poslední chvíle snažil prosadit svou a dosáhnout trůnu jinak, nakonec přihlášku podal a volby se zúčastnil. Stavové se však rozhodli nenechat věci náhodě a situaci zabezpečit. Byla mobilizována zemská hotovost k obraně Prahy po dobu volby a aktivován dřívější výnos, který, slibujíce tvrdé tresty při neuposlechnutí, nařizoval lokální šlechtě bránit český trůn před těmi, kteří by jej chtěli získat násilím. Tato opatření byla přijata, aby bylo zabráněno případnému Ferdinandovu rozhodnutí si pro Svatováclavskou korunu „dojet“ v čele početného vojska.
Volební sliby
Kandidáti postupně předstoupili před český zemský sněm a přednesli své sliby a nabídky. Kromě přistoupení na stavovské požadavky, což bylo bráno jako podmínka nutná, nikoliv však dostačující, nabízeli většinou různé bezpečnostní či finanční záruky, které byly více či méně technicky uskutečnitelné.
Bavorská strana přišla se slibem vyplacení královských dluhů z dob Jagellonských, k čemuž zaujala řada šlechticů, kterým byla komorní pokladna dlužna tučné částky, velmi přívětivý postoj. Dluhy vyprázdněné královské pokladny však byly příliš obrovské a bavorské sliby narážely na odůvodněné pochybnosti, zda takovými prostředky Wittelsbašští vévodové vůbec disponují. Přesto se na jejich stranu část šlechty připojila, což je možné vysvětlit buď slepou vírou v bezednost bavorské pokladny, nebo štědrými úplatky, jimiž si Wittelsbachové pravděpodobně zaručovali přízeň některých pánů a rytířů.
Naproti tomu Ferdinand přišel s poměrně střízlivým návrhem na revizi oprávněnosti pohledávek a postupného splácení těch legitimních. Jeho přístup si získal větší důvěru, neboť zaručoval práva věřitelů na straně jedné a realistický přístup k neutěšené situaci, v níž se královská pokladna nacházela, na straně druhé .
Důležitým faktorem, jenž hovořil jednoznačně pro Ferdinanda, byla bezpečnostní záruka v podobě nárazníkového pásma před tureckými nájezdy, kterou by představoval vstup do personální unie s Uhrami a Habsburskými državami na jihu. Rovněž bylo v dané době výhodné se spojit s nejsilnějším evropským panovnickým rodem, který držel titul římského císaře a mimo jiné vládnul v nejbohatším evropském státě – Španělsku, v několika Italských knížectvích a v Nizozemí, jehož námořní a průmyslový potenciál rozvíjel hospodářství země závratným tempem. Ferdinand si těchto předností byl vědom a kladl na ně ve své kampani značný důraz.
Volba
Konečně stanoveným termínem byl 8. říjen 1526. V tento den se čeští stavové sešli, aby zvolili svého krále. Nejdříve však bylo potřeba vypracovat volební kapitulaci – dokument s požadavky stavů na kandidáta, který musel kapitulaci podepsat a zavázat se k jejímu dodržování.
Pro tento účel byla stanovena speciální komise, mající dvacet čtyři členů, složená z osmi zástupců každého ze zemských stavů, tj. panského, rytířského i městského. Následně byla zvolena druhá skupina, opět dvaceti čtyřčlenná s rovným stavovským zastoupením. Tento přípravný výbor měl za úkol neveřejně zvolit jednoho z oficiálních kandidátů, a toho pak teprve předložit plénu zemského sněmu k definitivnímu schválení.
V průběhu zasedání přípravného výboru v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha bylo však leccos poupraveno. Několikrát bylo totiž jednání přerušeno kvůli nejasně vytyčeným pravomocím a zástupci výboru tyto procesní nedomyšlenosti museli projednat na půdě zemského sněmu. Nakonec bylo schváleno, že rozhodnutí „přípravného“ výboru bude definitivní a závazné, odpadla tedy povinnost potvrzení volby celým zemským sněmem.
Dne 23. října 1526 jednání volební komise skončilo a výsledky byly vyhlášeny den poté. Komise českým králem jednohlasně zvolila arciknížete Ferdinanda, který po dlouhých jednáních podepsal volební kapitulaci a souhlasil s dodržováním stavovských podmínek. Na český trůn nastoupil jako Ferdinand I.
Přijetí Ferdinanda ve vedlejších zemích české Koruny
Ještě před volbou však v zemích české Koruny proběhl důležitý vnitřní spor. Konkrétně se jednalo o roztržku českých stavů se stavy vedlejších korunních zemí, tedy Moravy, Slezska a Dolní i Horní Lužice.
Tituly vévody slezského a moravského i lužického markraběte nebyly, na rozdíl od titulu krále českého, volené. Vládci těchto zemí byli podle Buly Karla IV. dosazováni králem českým. Vedlejší stavové proto neusilovali o možnost uspořádat v každé zemi separátní volbu, neboť by ji nemohli právně podpořit, ale snažili se o oficiální účast zemských delegací na českém volebním sněmu.
Čeští stavové jim oponovali, že tento postup není potřeba, neboť o obsazení jejich trůnů rozhoduje král český, jehož v případě úmrtí bez dědiců zastupovala česká stavovská obec a k udělení titulu markraběte lužického, moravského a vévody slezského tedy není účast stavů těchto zemí žádoucí. Vzhledem k nutnosti provést královskou volbu co nejdříve zůstala tato roztržka nevyřešena a stavovské delegace vedlejších zemí přizvány nebyly.
Poté, co byl Ferdinand českou stavovskou obcí zvolen jej musely přijmout i vedlejší korunní země, jejich stavové se však rozhodli Čechům jejich nevstřícný postup oplatit. Sněmy Moravský, Slezský a Horno i Dolnolužický Ferdinanda jako svého vládce potvrdily, ovšem nikoliv na základě řádné volby českých stavů, nýbrž na základě dědičných práv jeho manželky Anny.
Habsburkové?
Nikdo tehdy netušil, že se zvolením Ferdinanda Habsburského na český trůn dostal rod, který se na něm udrží po čtyři staletí až do hořkého konce v roce 1918. Ať už s Habsburky přicházeli schopní, méně schopní, lepší či horší panovníci, každý z nich více či méně ovlivnil směřování českého národa a navzdory tomu, že jsou často provázeni negativní pověstí, je důležité se nepoddat závěrům protihabsburské a antimonarchistické propagandy, ať už je nacionální, republikánská či socialistická.
Je nutné brát v potaz pozitivní vývoj, který náš stát pod jejich vládou zažil a nepodléhat úsudkům morálně zkažených autorit, které využívaly (a v některých případech stále využívají) obecnou neznalost historie k rozdmýchávání nenávisti k minulým vládcům.
František Polydor
Pokud Vás téma zaujalo, doporučujeme:
VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. Praha: Paseka, 2005. ISBN 80-7185-648-7.
RADY, Martyn C. Habsburkové: vzestup a pád světové velmoci. Přeložil Jan J. ŠKROB. Praha: Slovart, 2021. ISBN 978-80-276-0181-3.
ČORNEJ, Petr; ČORNEJOVÁ, Ivana; FROLÍK, Jan; VANÍČEK, Vratislav; BĚLINA, Pavel et al. Dějiny zemí Koruny české. 10. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Paseka, 2021. ISBN 978-80-7637-212-2.
CHMELAŘ, Jiří. Hospodářská a finanční politika Ferdinanda I. v Čechách [online]. [cit. 2023-10-23]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/69338/140034240.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Disertační práce. Ústav českých dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jaroslav Čechura.
