Czerninové: Nezahyneš ani ohněm, ani mečem.

Šlechta, nevyjímaje tu českou, je v dnešní době vnímána spíše jako věc minulosti a věnuje se jí pramalá pozornost. Její důležitost však zdaleka nevymizela. Potomci českých šlechticů mezi námi dnes žijí jako prostí občané, zaujímají však stále vysoké pozice v politice, diplomacii, i v kulturním životě. V této nové sérii článků vám je postupně představíme.

Původ rodu

Rod Czerninů je odvozován od prastarého rodu Drslaviců. Nejstarším zaznamenaným členem tohoto rodu je jistý Drslav, který v letech 1160–1165 vykonával funkci kastelána plzeňského hradu. Samostatný sledovaný rodokmen Czerninů však začíná až roku 1358. Jejich sídlem byla po staletí obec Chudenice.

V polovině 14. století rod ztratil své pozice na politické scéně a značně zchudl. Až do konce 15. století žili Czerninové pouze na svém panství v Chudenicích. Po zlepšení situace se rod několikráte rozvětvil. Mezi nejvýznamnější větve rodu Czerninů patří větev chudenická, nedrahovická, tasovská a vinořská.

Vliv Czerninů na země Koruny české

Významným předkem a zároveň zakladatelem chudenické větve se stal Humprecht Czernin (1525–1601). Za svůj dlouhý život zastával mnoho funkcí. Za vlády Rudolfa II. byl například hejtmanem Pražského hradu, členem zemského soudu, a později se stal i nejvyšším královským podkomořím.

V roce 1721 pomohl František Josef Czernin (1697–1733), český místodržící z nedrahovické větve, svému příbuznému z větve chudenické Janu Václavu Czerninovi (1667–1743) získat post královského hejtmana Nového Města pražského.

Bílá hora z obou stran barikády

V době stavovského povstání vedl úřad hejtmana Pražského hradu Diviš Czernin (1565–1621) z nedrahovické větve, který slíbil svou věrnost a podporu českým stavům, i „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému. Toto rozhodnutí se mu po porážce na Bílé hoře stalo osudným. Údajně prý vpustil povstalce na Pražský hrad a umožnil tak defenestraci královských místodržících. Podle původního rozsudku mu měly být před stětím uťaty dva prsty za porušení věrnosti císaři. Byl však částečně omilostněn, takže paradoxně přišel „pouze“ o hlavu.

Jeho bratr Heřman Václav Czernin z Chudenic, jakožto hejtman Starého města pražského, dohlížel na plynulý průběh popravy 27 českých stavů, tedy i svého bratra. Byl to velice vlivný a vážený šlechtic a především oddaný katolík. V mládí se společně s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic vydal na výpravu Blízkým východem. V Jeruzalémě byl pasován na rytíře, následně procestoval i Egypt a Arábii. Díky tomu ho pro jeho zkušenosti a jazykové znalosti využil sám císař při mírových jednáních s Osmanskou říší.

Na rozdíl od svého bratra se však Heřman přidal na stranu císaře, dokonce i bojoval po jeho boku na Bílé hoře. Za své zásluhy byl následně povýšen do hraběcího stavu a stal se zemským místodržícím. Během třicetileté války se ukázal jako schopný vojevůdce. Jeho úspěšná diplomatická výprava za tureckým sultánem se nejspíš stala tím, co habsburské země zachránilo před osmanskou invazí.

Mezi Obrozenci

Posuňme se do 19. století. Zatímco Petr Jan Nepomuk (1769–1796) z nedrahovické větve umírá v bitvě proti Napoleonovi u Lipska, na svět přichází jeho synovec Karel Evžen (1796–1868) a stává se velmi oblíbeným mezi českými vlastenci. Byl to horlivý historik, topograf Čech a také člen Matice české. S velkým zájmem podporoval české národní obrození a stýkal se s jeho předními osobnostmi, například s Františkem Palackým či Josefem Dobrovským.

Dále velice podporoval Národní muzeum. Scházel se se zakladatelem muzea hrabětem Kašparem ze Šternberka, zároveň muzeum často obdarovával věcmi ze svého majetku. Na svém zámku v Jindřichově Hradci sloučil archivy pánů z Hradce, Slavatů z Chlumu a Košumberka a rodinný archiv Czerninů. Tím vytvořil druhý největší archiv v zemi.

Ve službách monarchie

Velice významnou osobností rodu Czerninů je také Otakar Czernin (1872–1932). Ten začal svou politickou kariéru jako velvyslanec Rakouska–Uherska v rumunské Bukurešti mezi lety 1913–1916. Následně se stal rakouským ministrem zahraničí. Jeho práci však ztěžovala právě probíhající první světová válka. Snažil se vyřešit tíživou situaci monarchie, a to například uzavřením separátního míru s Francií a Ruským impériem. Výrazně se podílel i na uzavření Brestlitevského míru.

Co se týče separátního míru s Francií, zde veškeré snahy pohřbil paradoxně sám Czernin. Císař Karel I. se po svém nástupu pokusil o ujednání separátního míru s Trojdohodou přes bratra své manželky Zity, prince Sixta Parmského. Otakar Czernin byl s těmito jednáními obeznámen, ale neznal bližší informace. To vedlo k nedorozumění a Czernin ve svém projevu dne 3. dubna 1918 označil francouzského ministerského předsedu Georgese Clemenceaua za prosebníka o mír. Ten tuto lež popřel a vydal veřejnosti první z dopisů císaře Karla I.

Tato tzv. Sixtova aféra vedla k poničení vztahů s Německou říší, neboť veškerá jednání probíhala za jejich zády. Tím se již hasnoucí monarchie stala de facto loutkovým státem Německa a fiasko zároveň stálo Czernina ministerskou funkci. Po válce mu byl veškerý majetek v novém Československu zabaven, zůstal proto v Rakousku, kde až do své smrti zastával post poslance.

Czerninové na rozhraní druhé světové války

Jako u Bílé hory, i tady se rod Czerninů dělí na dva tábory. Hrabě Rudolf Theobald (1904–1984) z vinořské větve byl jednoznačně na straně Československa. V roce 1939 podepsal on a několik dalších Czerninů tzv. Deklaraci české šlechty, kterou inicioval šlechtic Zdenko Radslav Kinský. Za druhé světové války byl nacisty vězněn, neboť odmítl přijmout říšskou příslušnost. Vystřídal věznice v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně, a následně skončil v táboře poblíž polského města Goleniów. Po válce mu byl všechen majetek zkonfiskován a v roce 1964 emigroval i se svou rodinou do Rakouska. Jeho bratr Humprecht Czernin, též signatář deklarace, se stal obětí Heydrichiády a byl nacisty odsouzen k trestu smrti, následně byl omilostněn a trest změněn na doživotí. Zemřel v září roku 1944 na tuberkulózu.

Problematičtější osobností je Evžen Alfons Czernin z Chudenic (1892–1955). Ten ve snaze zachránit své statky na území zabíraných Sudet neodmítl německou národnost. Na druhou stranu o říšské občanství nikdy nežádal a nikdy se nepřidal do NSDAP. Během války několikrát pomohl Čechům, za což mu nacisté zabavili zámek v Krásném Dvoře, který následně připadl německému ministru zahraničí Joachimovi von Ribbentrop. Po válce byl vyslýchán v pražské Ruzyni, ale následně byl propuštěn. Emigroval přes Mnichov do Rakouska, kde se svou rodinou žil až do své smrti. Jeho syn Karel Evžen Czernin musel za války narukovat do Wehrmachtu. Zemřel v roce 1940 nedaleko francouzského města Le Chesne.

Czerninové v naší době

Po druhé světové válce byla většina šlechticů nucena buď emigrovat do zahraničí, nebo čelit persekuci od nového komunistického režimu. Většina Czerninů emigrovala do Rakouska, výjimkou byl Theobald Czernin (1936–2015), který v Československu zůstal. Studoval na gymnáziu v Bohosudově, studium však nesměl dokončit. Často měnil bydliště i zaměstnání, pracoval například jako dělník na stavbě, řidič nákladního vozu, či jako řidič sanitky. Po sametové revoluci mu byl navrácen veškerý rodinný majetek. Společně se svým synem Tomášem Czerninem se pustil do rekonstrukce zámku Dymokury.

Jeho syn Tomáš Czernin (*1962) vystudoval stavební fakultu ČVUT a stal se inženýrem. V roce 1990 si vzal Rakušanku Ursulu Piringer a na dva roky se přestěhoval do Vídně. Do politiky vstoupil v roce 1998, když byl zvolen jako nestraník za KDU-ČSL zastupitelem obce Dymokury. V roce 2009 vstoupil do strany TOP 09, ve které je aktivní dodnes. Několikrát byl zvolen senátorem, v roce 2019 poté 1. místopředsedou TOP 09 a v listopadu roku 2022 místopředsedou senátu.

Rod Czerninů zanechal v české historii nezapomenutelný otisk. Od politiky a diplomacie po kulturu a národní obrození, Czerninové hráli různorodé role. Někteří, jako Tomáš Czernin, pokračují ve veřejném působení a nesou dědictví svého rodu do budoucnosti. Rod Czerninů nám připomíná, že historie je živoucí součástí naší identity.

Lukáš Langmajer