Rakousko-Uhersko je název státu, který se zrodil z Rakouského císařství přijetím tzv. Prosincové ústavy v roce 1867. Abychom se mohli na tento přerod někdejší absolutistické monarchie v dualistickou konstituční monarchii podívat podrobněji, je nutné vzít v potaz aktuální kontext a situaci, ve které se rozsáhlé mocnářství nacházelo.
V roce 1848 se celou říší proháněly revolučními myšlenkami poháněné nepokoje. Nespokojení lidé volali po zavedení ústavnosti a nespokojili se se sliby. Aby se lidu alespoň částečně vyhovělo, byla ten samý rok vytvořena a následně Říšskou radou, nově svolaným zákonodárným orgánem, přijata Březnová ústava. O rok později Říšská rada schválila také její trochu upravenou verzi, tzv. Dubnovou ústavu, která ovšem nikdy nevzešla v platnost. Byla totiž společně s předchozí na Silvestra roku 1851 zrušena přijetím Silvestrovských patentů, které Rakouskému císařství navracely absolutistický charakter a rozpouštěly parlament. Je však nutné zmínit, že některé základní principy Březnové a Dubnové ústavy Patenty dokonce potvrzovaly, šlo například o svobodu náboženského vyznání, rovnost před zákonem nebo zrušení roboty.
Bachův absolutismus
Po roce 1851 na území Podunajské monarchie panoval autoritářský režim, který dnes známe pod jménem neoabsolutismus, či Bachův absolutismus (článek k tomuto tématu naleznete zde). Tento politický systém v říši vydržel bezmála 8 let, ale byl ke svému konci již dosti vratkým a bylo jasné, že se tímto způsobem dál vládnout nedá. Obzvláště ne po tom, co byla nově svolanou Říšskou radou v roce 1848 přijata ústava.
Jako bezprostřední příčiny pádu Bachova absolutismu dnes vnímáme například nefunkční vládní rozpočtovou politiku – tedy finanční problémy, postupné izolování státu od zahraničních spojenců, a také prohranou válku se Sardinským královstvím, které Rakousku v boji za svou nezávislost uštědřilo největší porážku roku 1859 u Italského města Solferina. Po této bitvě byla císařem odvolána celá vláda včetně nechvalně proslulého ministra vnitra Alexandra Bacha a nastoupila nová vláda pod vedením hraběte Bernharda Rechberga.
Říjnový diplom a Únorová ústava
O rok později byl císařem vydán manifest, který odůvodňoval nutnost absolutistické vlády a zmiňoval obecně dobré životní podmínky většinového obyvatelstva. V ten samý den, tedy 20. října 1860, byl císařem vydán i další dokument.
Takzvaný Říjnový diplom (v plném znění dostupný zde), který sliboval nové uspořádání vnitřních a státoprávních poměrů mocnářství, ve svém prvním bodě uvedl, že zákony nyní nemohl vydávat, měnit, ani rušit sám císař, nýbrž nově ustanovená Říšská rada a Zemské sněmy. Druhý a třetí bod se zabývaly rozložením vlivu Zemských sněmů a Říšské rady na jednotlivé oblasti legislativy a čtvrtý bod uvádí pouze to, že je nutné tento dokument uložit v zemských archivech všech korunních zemí a že je nutný podpis všech dalších nově na trůn nastupujících panovníků říše.
Jelikož se však nejednalo o ústavní zákon ve vlastním slova smyslu, ale spíše o přípravný dokument, který ústavní vývoj teprve přisliboval, nikdo se s ním úplně nespokojil, a proto 21. února roku 1861 vznikla rukou rakouského státního ministra Antona Schmerlinga další ze série „měsíčních ústav“, ústava Únorová. Ta defacto jen zákonně ukotvila všechny body říjnového diplomu, přičemž především upřesnila konkrétní záležitosti týkající se dvoukomorové Říšské rady a volebního systému. Tímto se z Rakouského císařství definitivně stala konstituční monarchie, tedy monarchie, kde je panovníkova moc omezena ústavou.
Prusko-rakouská válka
Jednou z hlavních okolností, která uspíšila vznik pozdější Prosincové ústavy, byla Prusko-rakouská válka, která, ač trvala jen necelé tři měsíce, na dlouhá léta předznamenala rozložení sil v centrální Evropě.
Celý spor začal už během války Rakouska a Pruska s Dánskem, ve které dokázali Prusové s Rakušany vybojovat Šlesvicko a Holštýnsko, které byly před válkou Dány anektovány. Navzdory tomu, že nebyla území nijak spojena se zbytkem Rakouského císařství, byla obklopena Pruskem, Dánskem a Francií, měla jejich správu na starosti právě podunajská monarchie. Problém vznikl v momentě, kdy si tato území začalo nepřímo nárokovat Prusko.
Když Prusko 8. dubna 1866 uzavřelo s Itálií smlouvu o spojenectví, bylo již všem jasné, že bude válka. Rakušané zaslali do Pruska několik žádostí, aby přestali zbrojit, na což jim ale vždy bylo odpovězeno negativně. Netrvalo dlouho a 7. 6. 1866 vstoupila Pruská vojska do Holštýnska, které Rakouská armáda bez boje opustila a přenechala nepříteli.
Od 12. června byly přerušeny veškeré diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem a jen o den později vstoupilo Prusko na území Saska, spojence Rakouska, a bez boje jej anektovalo. Saská a Rakouská armáda zatím v Čechách vyčkávali na nepřítele.
20. června vypověděla Rakousku válku i Itálie, která tak vytvořila druhou, jižní frontu. Na severu mezitím Prusko zaútočilo na české území. Zde se mezi Rakušany vedenými nezkušeným, zato však statečným a v Itálii vyznamenaným, maršálem Benedekem a Prusy pod vedením samotného císaře Viléma I., odehrálo několik menších potyček i velkých bitev.
Kromě jedné porážky zaznamenávali Prusové jen výhry a nebezpečně, jako nůž máslem, postupovali Českým i Moravským územím. Střety na severní frontě vyvrcholily 3. července, kdy se obě armády setkaly na vrchu Chlum poblíž vesničky Sadové u Hradce Králové. Zde se odehrála nejen největší a nejkrvavější bitva Prusko-rakouské války, ale také největší střet, jež se na Českém území kdy uskutečnil.
Bojovalo zde přes 400 000 mužů a vítězně z bitevního pole odcházela Pruská strana, která se čtyřikrát menšími ztrátami pronásledovala nepřátelské síly skoro až do Rakouska. V této bitvě se ukázal veliký technologický rozdíl Rakouska a Pruska a válka po ní nabrala rychlý spád.
Prusové byli i přes četná vítězství velmi unaveni a rozhodně neměli síly ani ambice dobýt Vídeň. Bismarck, který tuto válku dlouho plánoval, počítal s porážkou Rakouska, nicméně ne s jeho potupou, a po bitvě u Hradce Králové svolil, aby se začalo vyjednávat o míru.
I přes Rakouské úspěchy na jižní frontě byl v Praze 23. srpna 1866 asi po měsíčním příměří sjednán mír. Nejdůležitější podmínkou smlouvy bylo postoupení posledních zbytků Lombardsko-benátského království Itálii. Jedním z bezprostředních důsledků bylo postupné sjednocení Německa pod nadvládu Pruska, čímž došlo k zrušení Německého spolku a redukci vlivu Rakouského císařství. V Rakousku tato válka vyvolala velké snahy o odpojení Uher, kvůli kterým nakonec vznikla dualistická monarchie, pod jménem Rakousko-Uhersko.
Rakousko-Uherské vyrovnání
I po přijetí Únorové ústavy se Rakouské císařství potýkalo s mnoha problémy, které se dále jen kupily a stupňovaly a Prusko-rakouská válka byla již jen poslední kapkou pro jeden z těchto problémů, který ležel přímo v nitru monarchie. Jednalo se o Uhry. Zemi,
kde byla Říjnovým diplomem přijata stará uherská konstituce, maďarština se stala úředním jazykem a národ se začal pomalu osamostatňovat.
Bylo jasné, že v tomto stavu Rakouské císařství zůstat nemůže a bez dalších reforem ve prospěch Uherského království by se Uhry mohly odpojit úplně, což by nejspíše zapříčinilo rozpad celého mocnářství.
Tomuto se snažil předejít rakouský předseda vlády Friedrich Beust, když společně s císařem František Josefem I. 21. prosince 1867 vydal Prosincovou ústavu.
Prosincová ústava
Tato ústava (v plném znění dostupná zde) pojednávala o sedmi hlavních bodech.
První z nich obsahoval ustanovení o zastupitelské demokracii neboli o Říšské radě. Říšská rada byla nyní dvoukomorovým parlamentem. Dolní komoru představovala Poslanecká sněmovna, kam byli poslanci voleni z řad poslanců jednotlivých Zemských sněmů zemí monarchie a horní komorou byla Panská sněmovna, kam mohli být poslanci dosazeni panovníkem za své zásluhy, nebo své křeslo zdědili jako rodový majetek.
V říšské radě se měly projednávat jen zákony společné pro všechny národy monarchie (finance, železnice, pošta, vojenská služba atd.), nebo zákony, které byly do působnosti Říšské rady navrženy konkrétním Zemským sněmem, který měl daný zákon projednat. Zemské sněmy se nacházely v každé korunní zemi a projednávaly se v nich všechny zákony nedotýkající se oblastí, které měla projednávat říšská rada.
Dalším principem ukotveným Prosincovou ústavou byl zákon o všeobecných občanských právech, který obsahoval například paragraf o nedotknutelnosti listovního tajemství, osobní svobody, domovní svobody, či nedotknutelnosti majetku.
Zákon o zřízení Říšského soudu společně se zákonem o soudcovské moci ustanovoval Rakousko-Uhersko právním státem. Byla zde pevně ukotvena kupříkladu hierarchie soudů či možnosti obžalovaného a dalších osob činných v trestním řízení.
Zákon o výkonu vládní a výkonné moci především upřesňuje pravomoci a povinnosti císaře. Některá z jeho práv jsou například výkon vládní moci prostřednictví ministrů, které sám jmenuje, uzavírání státních smluv nebo nejvyšší velení ozbrojených sil. Ústava dále rozdělovala Rakouské císařství na dva oddělené a samosprávné celky, a to Předlitavsko (Rakouská část, České země, atd) a Zalitavsko (Uhry, Chorvatsko, Slavonsko), které byly sice stále v personální unii panovníka Rakouska-Uherska, avšak měly oddělené vlády a o vnitřních politických aktech si rozhodoval každý samostatně.
Poslední hlava prosincové ústavy s titulem „Zákon o záležitostech společných pro všechny země Rakouské monarchie a o způsobu jejich projednávání“ pojednává o společných záležitostech Předlitavska a Zalitavska, kterých ovšem kromě panovníka nebylo mnoho.
Byla zřízena Ministerská rada pro společné záležitosti, která se stala druhým nejvyšším exekutivním orgánem, který však v praxi sloužil jen jako císařův poradní sbor. Kromě toho zůstaly celé monarchii společná pouze tři ministerstva, a to ministerstvo financí, války a zahraničních záležitostí včetně komerčního a diplomatického zastoupení v cizině. Mohlo by se zdát, že byl přijetím této ústavy vyřešen hlavní vnitřní problém monarchie, nestálost a snaha Uher o větší samostatnost. Opak byl však pravdou.
Situace po Rakousko-Uherském vyrovnání
Uherské emancipační snahy tímto sice dosáhly zadostiučinění, tak se však stalo na úkor všech ostatních národů celé monarchie, především početného českého národa. K Čechům byl tento „slavný“ dualismus přinejmenším velice neférový, vzhledem k tomu, že byly nejprůmyslovější a zároveň nejvyspělejší oblastí celé monarchie už od dob raného novověku, a vyvolal velkou kritiku tohoto systému. Podle mnohých by býval byl funkčnějším modelem jakýsi trialismus, či dokonce federalizace celé říše.
Postupem času však už bylo jasné, že říše bez dalších ústupků jednotlivým národům dál fungovat nemůže, a skutečně se objevily mnohé plány na její federalizaci. Je velice zajímavé, že jeden z těchto plánů hodlal uplatnit i, po sebevraždě korunního prince Rudolfa nový následník trůnu, František Ferdinand d’Este, který se však následkem tragické události v Sarajevu roku 1914 na trůn nikdy nedostal. Starý a velice konzervativní císař František Josef však na tyto plány nehodlal přistoupit, a když roku 1916 uprostřed největšího Evropského konfliktu moderních dějin zemřel, byla zkáza Rakousko-Uherské monarchie i přes mírotvorné snahy blahoslaveného císaře Karla I. nevratná.
