Počátky parlamentarismu
První známky parlamentarismu a zastupitelské demokracie můžeme na české politické scéně zachytit v roce 1848. Tehdy byl nejen zaveden dvoukomorový centrální parlament pro celé Rakouské císařství, ale i Zemský sněm pro každý národ monarchie. Byly vyhlášeny volby a na území celého mocnářství začaly pomalu vznikat politické strany.
Poslanci se však v Říšské radě ani Zemských sněmech příliš dlouho neohřáli, poněvadž neuběhlo ani tři roky od voleb a parlament byl v důsledku Silvestrovských patentů rozpuštěn.
Politika neoabsolutismu
Během 50. let 19. století, tedy období, o kterém jsme pojednávali v jednom z našich předchozích článků, v Rakouském císařství žádná politická soutěž neprobíhala a snahy o sebeuvědomění četných národů uvnitř monarchie byly až do roku 1859 potlačovány. V roce 1860 byl vydán Císařský manifest a Říjnový diplom, oba dokumenty o rok později následovala Únorová ústava. Nová ústava mimo jiné opětovně zaváděla systém zastupitelské demokracie a hned v témže roce, 1861, byly do Zemských sněmů i Říšské rady vyhlášeny volby.
S ústavou byl zaveden i volební systém kurií, který fungoval velice specificky. Voliči byli rozdělení do tří kurií – velkostatkářské, městské a obecní. V každé z těchto skupin byly separátní volby, které dosazovaly do zemského sněmu určitý počet poslanců. Zároveň byl také zaveden velice vysoký volební cenzus, tudíž bylo volební právo přístupné jen několika málo procentům obyvatel.
V Českém zemském sněmu zasedlo 241 poslanců, z nichž 236 bylo voleno. Zbytek představovali tzv. virilisté neboli osoby, které mandát automaticky nabyli kvůli výkonu jiné funkce. Jednalo se o rektora Magnifica pražských vysokých škol, pražského arcibiskupa, biskupa litoměřického, královéhradeckého a budějovického.
Situace v 60. letech
Hned v roce 1860 začaly v Čechách získávat podporu tři hlavní politické strany. Národní strana, která vznikla už v roce 1848, byla samozřejmě jednou z nich. František Palacký a František Ladislav Rieger byli pouze ti nejvýznamnější z jejich zakladatelů. Jednalo se o středovou konzervativní stranu bojující za národní práva Čechů.
Proti nim se postavili němečtí liberálové, kteří založili Ústavní stranu. Ústavní strana byla především stranou pro německojazyčné obyvatele Čech a jednalo se o levicovou liberální stranu, která se více přikláněla k většímu Vídeňskému centralismu a co nejmenším ústupkům vzpurným Čechům.
Velmi podobně zaměřenou stranou byla i Strana ústavověrného statku cílící na vlivnou velkostatkářskou kurii, která bojovala spíše za zájmy staré německé šlechty, nicméně v názoru na centralistickou politiku se s německými liberály shodla.
Poslední z nově vzniklých, vlivných stran byla Strana konzervativního velkostatku, jejíž ideologie byla pravicová a velice konzervativní. Tuto stranu založila stará česká šlechta, která ale zároveň významně bojovala proti rakouským centralistickým pohnutkám a výrazně podporovala české národní zájmy, přirozeně se tak v parlamentu stala velkým spojencem strany Národní.
V čele Strany konzervativního velkostatku stál Jaroslav Jindřich Clam-Martinic, vzdělaný, zcestovalý a zkušený politik, který dlouhá léta pracoval jako státní úředník ve Vídni a navzdory tomu, že se sám narodil v území Horních Uher, se rozhodl, že jeho domovinou, jejíž zájmy hodlá v parlamentu do konce života prosazovat, budou právě Čechy. Přitom to byla právě česká protestantská šlechta, která roku 1618 jeho praprapředka Jaroslava Bořitu vyhodila společně s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka z oken Královského místodržitelství do Jeleního příkopu.
Vzestup Uher
Tato situace vydržela dlouhých sedm let, tedy do roku 1867. V tomto roce vyšel po táhlých vyjednáváních zákon titulovaný Rakousko-Uherské vyrovnání a zároveň s ním vzešla v platnost i nová ústava, která tentokrát, s výjimkou jedné společné hlavy, platila pouze pro rakouskou polovinu monarchie – Předlitavsko. V českém prostředí to začalo vřít nespokojeností a nebylo se čemu divit. Zatímco Uhry dostaly více či méně autonomii, druhý největší národ monarchie s druhou nejvýkonnější ekonomikou (hned po dolních Rakousech) nedostal ani nejmenší ústupky.
Nespokojení čeští politici dávali koncem 60. let svou frustraci hlasitě najevo a založili tzv. Táborové hnutí – protestní hnutí českých politiků a občanů, kteří se v rámci velkého mocnářství snažili o zrovnoprávnění českého národa s tím německým a uherským.
Roku 1871 byla mezi českými politickými elitami a vládou Karla Hohenwarta nalezena shoda na tzv. Fundamentálních článcích. Dalo by se říci, že se jednalo o Česko-rakouské vyrovnání, po kterém by sice Čechy stále nebyly tak samostatné jako Uhry, leč jistou formu autonomie a zvýšení rozhodovacích pravomocí to znamenalo. Největší problém tohoto dokumentu byl v tom, že zaváděl povinnou dvojjazyčnost v celých Čechách, na které také ztroskotal, a navzdory tomu, že císař František Josef I. Fundamentální články podporoval, bylo nakonec vyhověno centrální vládě Fridricha Beusta, která se k nim stavěla velice negativně a Články tedy přijaty nebyly.
Chabrusové volby a pasivní rezistence
V důsledku tohoto rozhodnutí byl český Zemský sněm kompletně paralyzován, takže musel být v roce 1872 rozpuštěn, vlivem čehož následovaly nové volby. Tyto volby byly pro český vývoj velmi zásadní, a to si uvědomovala i Vídeňská vláda Adolfa Auersperga. Těmto volbám se později říkalo hanlivě „chabrusové“ (chabrus=kšeft, kupčení), neboť jim předcházely velké majetkové převody a machinace, které centralisticky orientovaným osobám dávaly právo volit ve vlivné velkostatkářské kurii, kterou nebylo, kvůli nízkému počtu oprávněných voličů (cca 500), z nichž hlasovala pouze polovina, těžké ovlivnit.
Volby v duhých dvou kuriích dopadly relativní remízou mezi německými liberály (Ústavní strana) a českými národovci (Národní strana), což ovšem výrazně nabouraly právě výsledky voleb v kurii velkostatkářské, které, dle očekávání, jednoznačně vyhrála provídeňská Strana ústavověrného velkostatku.
Na toto Čeští poslanci odpověděli tzv. politikou pasivní rezistence, která spočívala v zásadě v tom, že bojkotovali zasedání zemského sněmu tím, že se jich neúčastnili. V reakci na toto byli čeští federalističtí poslanci pro absenci zbaveni mandátů a nahrazeni poslanci německými, tudíž byli do Říšské rady posláni další centralističtí poslanci. V konečném důsledku byl ve Vídni přijat zákon o přímé volbě do Říšské rady (dosud byli poslanci Říšské rady voleni jednotlivými zemskými sněmy) a o zvýšení počtu kurií na čtyři (rozšířeno o obchodnické a živnostenské komory).
Rozkoly v českém politickém prostoru
V České politice se brzy začaly objevovat názory, že pasivní rezistence není úplně ideální způsob, jak prosadit své myšlenky, a nejvíce se to projevilo v nejstarší Národní straně, kde byly názorové rozkoly nejen v této věci relativně běžné. Tentokrát se však jednalo o důležitou záležitost, a proto se v roce 1874 strana rozdělila na dva celky – původní strana, která představovala spíše konzervativní směr si sice zachovala svůj název, avšak dnes ji známe spíše pod pojmem Staročeši, a progresivní odnož, která se od ní odpojila, se oficiálně jmenovala Národní strana svobodomyslná, nicméně známější je pod názvem Mladočeši. Mladočeši politiku pasivní rezistence ukončili už roku 1874, zatímco Staročeši čekali až do roku 1879.
Roku 1879 se konala přímá volba do Říšské rady, po níž po několika letech významně oslabily strany německých liberálů na úkor pravicově konzervativních stran a tři české národní strany (Staročeši, Mladočeši, Strana konzervativního velkostatku) se spojily do jednotného Českého bloku. Český blok se spojil s Polským blokem a Stranou práva, čímž byl uzavřen tzv. Železný kruh pravice, který k vládě vyslal kabinet Eduarda Taaffeho.
Železný kruh pravice – vláda Eduarda Taaffeho
Tato vláda během svého prvního období vydala hned několik důležitých rozhodnutí. Stemayrova jazyková nařízení byl právní dokument, pojmenovaný podle ministra spravedlnosti Karla Stremayra, který se snažil zrovnoprávnit postavení němčiny a češtiny na území Čech a Moravy (na Slezsko se toto nařízení nevztahovalo). Dokument zajišťoval, aby na oficiální žádosti a dokumenty podané na úřady v češtině, bylo odpovězeno v jazyce podání, nicméně vnitřním jazykem úřadů by stále zůstávala němčina. Tento návrh kupodivu bez velkých problémů a obstrukcí prošel.
Dále Taaffe českým nacionalistům vyhověl, když v roce 1882 rozdělil C.K. Karlo-Ferdinandovu univerzitu na českou a německou část. Asi nejvýznamnější akcí Taaffeho vlády bylo nejen pro Čechy, nýbrž pro celou monarchii, vydání reformy volebního systému, která rokem 1882 snižovala volební cenzus, takže na volební právo dosáhlo mnohem více lidí. Eduard Taaffe se podobnými dílčími ústupky snažil uspokojit velké množství obyvatel, což se mu, vzhledem k délce jeho vlády (14 let), dařilo. Dalšími reformami, které vydal, byl například zákaz dětské práce, či snížení maximální pracovní doby na 11. hodin.
S podporou Taaffeho vlády otřásly České zemské volby v roce 1889, které sice vyhrála konzervativní šlechta, nicméně velký úspěch zaznamenali i dosud relativně nevýrazní Mladočeši. Toto by samo o sobě nemuselo nic znamenat, nebýt tzv. Punktace. Punktace byl plán o jedenácti bodech, který se dále snažil o Česko-rakouské vyrovnání. Návrh byl jednomyslně přijat konzervativní i ústavověrnou šlechtou, německými liberály a Staročechy, ovšem Mladočeši nebyli k jeho projednávání ani přizváni. Mladočeši tento návrh označili za zcela nedostatečný a nesmyslný a začali otevřeně proti Taaffeho kabinetu bojovat.
K Mladočechům se posléze naklonila také voličská veřejnost, což se ukázalo ve volbách do Říšské rady roku 1891, kdy Mladočeši, co se týče počtu mandátů, vzrostli hned několikanásobně, především na úkor Staročeské strany, která v těchto volbách získala jeden jediný mandát a zároveň s nimi víceméně vymizela z politického života.
V dalších dvou letech byl na vládu Eduarda Taaffeho, která ony volby jen stěží ustála, vyvíjen tlak hned ze dvou směrů zároveň. Mladočeši se snažili prosadit Taaffeho demisi kvůli nedostatečným ústupkům českému národu, zatímco německým liberálům, jichž bylo v Říšské radě také požehnaně, se ústupky Čechům zdály zase příliš velké.
Národnostní spory
11. listopadu roku 1893 nahradil Taaffeho vládu kabinet knížete Alfreda Windischgrätze – vnuka stejnojmenného konzervativního generála v císařských službách, který roku 1848 úspěšně potlačil povstání v Praze, bohužel však za cenu života své manželky, kterou zasáhla zbloudilá kulka, když se šla podívat k oknu Pachtova paláce, co se venku děje.
Windischgrätzova vláda však do politické bouře přišla poněkud nepřipravená a mezi stranami, které jí vyjádřili podporu, se začaly objevovat velké spory, neboť se jednalo o v zásadě nesourodý slepenec německých liberálů, konzervativců a polských nacionalistů. Vládě se nedařilo moc věcí prosadit, jelikož poslaneckou sněmovnu často ochromovaly obstrukce. Nebylo tím pádem možné schválit ani dlouho připravovanou reformu volebního systému. Když se to tímto způsobem táhlo dva roky, Alfred Windischgrätz jednoduše podal demisi a období do dalších voleb překlenula úřednická vláda Ericha Kielmansegga.
Asi poslední relevantní vládou Předlitavska byl v 19. století kabinet Kazimíra Badeniho. Ten nastoupil ještě v roce 1895 a posléze prosadil důležitou volební reformu, přičemž se v parlamentu opíral o silně zastoupené Mladočechy. V rámci Badeniho volební reformy byla zavedena pátá kurie s všeobecným volebním právem (ženy stále volební právo neměly), císař vše 14. června roku 1896 potvrdil.
Jako protislužbu Mladočechům za to, že mu vyjádřili podporu, vydal Badeni roku 1897 jazykovou reformu, jež zajišťovala rovnoprávnost češtiny a němčiny v úřadech a institucích nejen navenek, jak to ostatně platilo už od jazykové reformy z roku 1880, ale i uvnitř. Pro tento návrh nejdříve nemohl získat dostatečnou podporu, nicméně nakonec se to díky spojení několika politických uskupení prosadit podařilo. Celé to vzbudilo velké emoce a nevoli, především ze strany německých poslanců. Ti začali parlament obstruovat, což brzy přerostlo nejen v četné hádky plné osobních invektiv, nýbrž i ve rvačky a fyzické násilí na půdě Říšské rady. Toto prostředí nakonec donutilo Kazimíra Badeniho k podání demise, kterou císař 28. listopadu roku 1897 přijal.
Na premiérském křesle Badeniho nahradil bývalý ministr kultu a vyučování z dob Taaffeho vlády, Paul Gautsch, jehož hlavním cílem bylo uklidnění situace v Říšské radě, která donutila jeho předchůdce k demisi. 5. března vydal Gautsch reformu jazykových nařízení vydaných Badenim, která měla být kompromisem mezi Čechy a Němci. V praxi však neuspokojil ani jednu stranu a v reakci na masivní kritiku ze všech stran ještě tentýž den podal demisi. Gautschova krátká vláda byla vzápětí nahrazena vládou Franze Thuna.
Hrabě Thun měl velmi dobrý vztah k Českým zemím a přátelské vazby na Mladočechy. Ani jeho vláda však neměla moc dlouhého trvání, jeho návrh předpokládal zachování původních Stemayrových jazykových nařízení, k nimž chtěl zavést 219 jazykových pásem, přičemž by každé z nich bylo označeno dle nejvíce užívaného jazyka. Onen návrh nicméně ztroskotal hned, jakmile se dostal k projednání do Říšské rady – Němci ho rezolutně odmítli a jako protinávrh předložili Svatodušní program, který byl pro Čechy naprosto nepřijatelný. Němci začali tedy obstruovat, Češi o tom také uvažovali.
Po tomto neúspěchu podala demisi i Thunova vláda, načež byla na poslední rok 19. století nahrazena vládou Manfreda Clary-Aldringena, který Gautschovu i Badeniho jazykovou reformu kompletně zrušil, čímž stav vrátil de facto do roku 1880. Jazykové reformy poté zůstaly až do roku 1918 beze změn.
Diverzifikace politického spektra
V důsledku volebních reforem se ke konci 19. století výrazně rozšířil počet voličů, s čímž také přicházelo rozvětvení základních ideologií, které dalo vzniknout mnoha novým stranám. Jednalo se například o křesťanské strany, které byly ještě rozvětvené na sociální (Křesťansko-sociální strana v Čechách) a konzervativní (Národní strana katolická v království českém).
Dále vznikla například Česká strana národně sociální, nebo Česká strana radikálně pokroková, kam se přesouvali především bývalí Mladočeši, Česká strana státoprávní a Česká strana lidová, respektive strana realistů, kde byl například i Tomáš Garrigue Masaryk, nebo Josef Kaizl, a jež se poté sloučila s Mladočechy. V 90. letech 19. století vznikla také Česká strana sociálně demokratická, která se oddělila od Sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku, nebo Strana agrární, která zastupovala především malé nebo střední zemědělce.
