Dnes, 18. července, slavíme 470. výročí narození římského císaře a českého krále Rudolfa II., který byl – společně s Karlem IV. – jediným římským císařem, jenž si zvolil svým sídelním městem Prahu a bydlištěm Pražský hrad. Právě proto si v tomto článku projdeme historii tohoto monumentálního paláce, který se ve středu české metropole tyčí již od devátého století.
Raná historie
První zmínky o Pražském hradě datujeme do roku 880, kdy byl založen knížetem Bořivojem. Zpočátku se jednalo pouze o hradiště obklopené příkopem a valem, první doloženou stavbou byl kostel Panny Marie, jenž dnes sice již nestojí, ale jeho základy jsou v areálu hradu zachovány.
Další významnou stavbou areálu Pražského hradu se kolem roku 930 stala rotunda svatého Víta, která byla postavena knížetem Vratislavem I., a kostel svatého Jiří, kde byl ke konci 10. století založen první klášter v Čechách.
Během desátého století přestal hrad sloužit výlučně jako sídlo nejvyššího představitele moci světské, knížete, ale stal se také sídlem moci duchovní, pražského biskupa.
Za vlády prvního českého krále Vratislava již hrad nesloužil jako panovníkovo sídlo, nicméně byl nadále přestavován. Dřevostavby byly nahrazovány kamennými domy, stejně tak i původní dřevěné hradby, které byly navíc obohaceny o kamenné strážní věže. Rotunda svatého Víta byla Spytihněvem II. zbourána a na jejím místě byly postaveny základy trojlodní baziliky svatého Víta.
Rozkvět v období gotiky
V období gotiky se dočkal hrad velkého rozkvětu. Za vlády Jana Lucemburského byl podroben nákladné rekonstrukci, která ho změnila do podoby hradu francouzského, a celé románské patro královského paláce bylo přestavěno ve stylu gotickém. Dominantou reprezentačních prostor byl Velký sál, předchůdce sálu Vladislavského.
Za vlády Janova syna Karla IV., byl roku 1344 položen základní kámen katedrály svatého Víta, jež měla být vystavěna u příležitosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. S Karlem IV. se stal hrad poprvé také rezidencí císaře Svaté říše římské.
Po smrti Karla IV. pro hrad však období významného rozkvětu skončilo, neboť nebyl po dalších sto let ani obýván a bez péče pomalu chátral.
Když se na trůn roku 1483 dostal Vladislav Jagellonský, stal se hrad opět královskou rezidencí. Začala další významná přestavba, během které vzniklo několik nových věží a nová gotická hradba, která byla předsunuta před starou románskou hradbu. V prostoru mezi těmito hradbami později vznikla například Zlatá ulička. Velký sál, nacházející se v královském paláci, byl přestavěn do podoby, v jaké ho známe dnes, na sál Vladislavský. Ten nejen představuje první projevy renesanční architektury v Čechách, ale také byl ve své době největším sálem svého druhu v Evropě.
Stopy renesance
Vladislavův syn Ludvík nechal již v renesančním slohu postavit jižní křídlo paláce, které mělo sloužit k obytným účelům. V katedrále svatého Víta byla také dostavěna královská oratoř a propojení s královským palácem.
Za vlády prvních Habsburků byla založena královská zahrada – samozřejmě i se všemi dobovými náležitostmi a letohrádkem pojmenovaným po manželce Ferdinanda I., Anně. Na západ od starého královského paláce se začaly v renesančním stylu stavět další obytné budovy. Svá sídla si ve východní části paláce začaly koncem 16. století stavět významné šlechtické rody a vzniknul tak palác rodu Rožmberků a palác pánů z Pernštejna.
Za vlády Rudolfa II., druhého římského císaře, který zde sídlil, bylo vystavěno celé severní křídlo hradu s velkolepým Španělským sálem, kde byly umístěny císařovy početné umělecké sbírky. Ve svatovítské katedrále vznikla Nová královská hrobka v podobě mramorového mauzolea uprostřed chrámu. Královské zahrady byly obohaceny o Lví dvůr sloužící k chování exotické zvěře a v prostoru mezi gotickou a románskou hradbou na severní straně komplexu vznikla proslulá Zlatá ulička, kterou obývali například hradní střelci, čeleď nebo zlatníci.
Po smrti Rudolfa II. byl Pražský hrad jako sídlo využíván jen příležitostně a během třicetileté války byl několikrát vyloupen. Největší ztrátou bylo odcizení většiny Rudolfinských sbírek Švédy roku 1648.
Postrudolfinská doba baroka
Císař Leopold I. zahájil barokní přestavbu některých částí hradu a přistavěl na nádvoří četné barokní kašny. Nechal za jelením příkopem také postavit divadlo Comedihaus a novou monumentální jízdárnu.
V polovině 18. století byl hrad několikrát obléhán Prusy a Francouzi a v letech 1774–1775 byla dosud nesourodému hradnímu komplexu věnována jednotná fasáda, která hradu dodala nádech barokně klasicistních zámků vídeňského střihu. Přibylo také první, čestné, nádvoří.
Roku 1848 si po své abdikaci vybral hrad jako sídlo císař Ferdinand V. Dobrotivý, poslední korunovaný český král. K obývání mu bylo poskytnuto jedno celé křídlo a druhé hradní nádvoří. Častěji ovšem pobýval na zámcích v Ploskovicích a Zákupech, které pro něj byly nákladně přestavěny. V padesátých letech 19. století byly do dnešní podoby přestavěny kaple svatého Kříže, Španělský sál a Rudolfova galerie.
V 19. století byla také iniciována dostavba svatovítské katedrály, která se uskutečnila pod taktovkou architektů Josefa Mockera, Kamila Hilberta a Josefa Ondřeje Krannera a byla definitivně dokončena až roku 1929.
Hrad po pádu monarchie
V roce 1918 se hrad stal sídlem prezidenta republiky a bylo zde realizováno několik návrhů architekta Josipa Plečnika. Těmito zásahy se hrad dostal de facto do podoby, ve které ho známe dnes.
Pražský hrad je nejvýznamnějším hradem na území Zemí Koruny české a největším hradním komplexem Evropy. Je v něm obtisknut tok historie i významné události období vlád všech panovníků, za jejichž panování byl postupně dostavován. Sám se stal dějištěm mnoha zásadních momentů v našich dějinách. Můžeme na něm najít prvky hned několika předních historických uměleckých stylů, je významnou kulturní a historickou památkou a bez nadsázky můžeme říci, že se jedná o zhmotnění státnosti národa českého.
